Marie Havašová
Narodila jsem se 16. června 1918 v Ostroměři u Hořic. Můj otec, Karel Rumler, absolvoval vojenskou službu ve Vídni a poté se vyučil zámečníkem. Byl docela úspěšný a časem dohlížel na stavbu železničních mostů. Moje matka Marie byla dáma s velmi moderními názory. Domnívala se, že i dívky by měly mít vzdělání, nejen být celý život zavřené v kuchyni.
po dohodě Nevilla Chamberlaina s Hitlerem v Mnichově nás Německo okupovalo
V roce 1936 jsem odjela na šest týdnů studovat do Anglie. To byla moje první zkušenost se západním světem. Jela jsem tam přes Paříž, kde v té době již studovala moje starší sestra Ema a její manžel Jindra Kalhous. Zůstala jsem pár dní a oni mi stačili ukázat všechny krásy velkoměsta. V roce 1938 chtěli Němci anektovat Sudety. Otázka, kterou si všichni kladli, byla, zda máme bojovat, či nikoli. Ostroměří, kde jsem žila a kde měl náš otec dům jako inspektor železničních tratí, projíždělo mnoho vojenských vlaků. Pamatuji si, jak jsem nosila jídlo vojákům. Všichni očekávali válku, která ovšem přišla až za rok. O několik měsíců později po dohodě Nevilla Chamberlaina s Hitlerem v Mnichově nás Německo okupovalo. Pracovala jsem v Praze, když se to stalo, v advokátní kanceláři pana Vohryzka. Byl to Žid a zaměstnával jiného židovského právníka, který spáchal sebevraždu, když Němci přišli.
Naštěstí jsem dostala od Gestapa povolení k opuštění země. Jela jsem vlakem do Holandska a odtud pokračovala znovu do Anglie. Prostě jsem to tam milovala. Bylo to pro mě tajemné místo. Ráda jsem četla všechny příběhy, zejména Sherlocka Holmese, plné mlžného oparu, deštníků, pánů čtoucích The Times. To všechno mě fascinovalo. Zapsala jsem se na Cardiffskou univerzitu a nakonec jsem získala bakalářský titul z anglického jazyka, ekonomie a filozofie. Jednoho dne jsem se v Londýně seznámila s Pavlem, slovenským letcem v RAF. Začali jsme spolu chodit a vzali jsme se 15. srpna 1940. Jednoho dne během bombardování Londýna se mi nepodařilo dostat se do stanice metra, která nám sloužila jako protiletecký kryt. Měla jsem ale štěstí, protože vodovodní potrubí zasáhla bomba a téměř všichni se uvnitř utopili.
Sotva válka skončila, usmála se na mě opět štěstěna. Už jsem seděla v letadle do Prahy, když se najednou objevila nějaká důležitá osoba, která se tam potřebovala dostat přednostně kvůli schůzce. Dali jí mé místo. To letadlo havarovalo a nikdo nepřežil. Vrátili jsme se s manželem do Československa, kde jsme hostili mnoho významných osobností, jako například slavnou primabalerínu Beryl Grey. Přátelili jsme se také s nizozemským princem Bernhardem. Pavel, který plynně hovořil anglicky a německy, začal pracovat na ministerstvu zahraničního obchodu, kde byl zodpovědný za jednání se Švédskem. Já jsem dostala docela dobrou práci v importní a exportní firmě v Praze, ale Pavel správně vycítil, že se atmosféra ve společnosti nějak změnila. Chtěl se vrátit do Británie. Život šel dál a náš první syn Michael se narodil v Praze v červenci 1947. Po komunistickém puči v roce 1948 se potvrdilo, že Pavel je v nebezpečí. Jednoho dne ho odvezli do pankrácké věznice. Ve vazbě byl držen tři měsíce, od listopadu 1948 do února 1949. Pět vězňů bylo umístěno ve stísněné cele určené pro samovazbu. Jeden z nich, vůdce studentské protikomunistické odbojové skupiny Boris Kováříček, byl popraven, Pavlův válečný známý z RAF Josef Čapka odsouzen k deseti letům a další dva spoluvězni dostali tresty po dvaceti pěti letech. Díky některým mým kontaktům se podařilo dosáhnout Pavlova propuštění.
V září 1949 jsme dostali 48 hodin na to, abychom opustili Československo. Pavlovy židovské konexe nám zajistily palubní lístky na loď typu „Exodus“ z italského Bari do Izraele, kde jsme žili rok, nejprve v uprchlickém táboře poblíž města Hadera. Pavel se snažil obchodovat jako zástupce švédské firmy, ale bez arabštiny bylo docela obtížné oslovit zákazníky. Já jsem chodívala k jedné rodině jako uklízečka. Také jsem pracovala na banánové plantáži. Později se Pavlovi podařilo znovu získat vstup do Anglie a v květnu 1950 jsme opustili Izrael. Další rok jsme žili v Letchworthu v hrabství Hertfordshire a v Chelsea u rodiny Russella Scotta. Scott byl světovým průkopníkem esperanta a mezi návštěvníky, které jsme měli tu čest potkat, byl i George Bernhard Shaw.
V Papatoetoe jsme také brzy měli malou farmu s dvaceti kozami
Žádali jsme o víza do Austrálie, ale bez úspěchu. Moje sestra Ema a její manžel Jindras už ovšem byli na Novém Zélandu a jejich přátelé souhlasili, že naši cestu zasponzorují a zaručí se za nás. Zpočátku jsme všichni spali v malém bytě. Ema, která se stala šéfkuchařkou na aucklandském nádraží, šla do aukce a koupila starý dřevěný dům z přelomu století, který jsme všichni sdíleli. Začátky nebyly snadné, ale naše generace byla zkrátka posedlá tím, že si namísto pronájmu pořídí vlastní dům. Pavel pracoval velmi tvrdě, zpočátku v masném závodě na noční směny a v těch nejhorších představitelných pozicích, aby si vydělal dost peněz. Později se stal tesařem a stavěl státní domy, které poskytovaly bydlení chudším lidem. S Pavlem jsme si brzy koupili starý dřevěný dům na Spring Street 16 v Papatoetoe, což bylo předměstí Aucklandu, asi patnáct kilometrů od centra města. K domu patřil dvouhektarový pozemek, který mi připomněl dětství v Ostroměři, kde jsem se starala o husy a kozy. V Papatoetoe jsme také brzy měli malou farmu s dvaceti kozami, kachnami, slepicemi a kravou plemene Jersey. Dojila jsem kozy a z kravského mléka vyráběla máslo. Také jsme pěstovali květiny a zeleninu, a prodávali je na komerčních trzích. Po noční směně v masném závodě se Pavel ráno vracel domů a místo toho, aby šel spát, začal budovat vlastní importně-exportní společnost. Jeho zkušenosti z Prahy spolu s jazykovými znalostmi mu napomohly. Dovážel nářadí a nejrůznější věci z Německa, Japonska, Španělska, a dokonce i ze Strojimportu a Merkurie v Československu. Když jsme si konečně koupili první auto, stala jsem se firemním řidičem. V listopadu 1953 se narodila dcera Karla. Potřebovali jsme tedy více prostoru, a tak jsme ve stejné ulici začali stavět nový cihlový dům. Na Spring Street 18 žiji dodnes. Karla je psycholožka specializující se na problémové děti. V červnu 1961 se narodil Ondřej a stal se filmařem stejně jako jeho starší bratr Michael. V roce 1970 jsme se poprvé vydali do zahraničí. Byla to vlastně půlroční cesta kolem světa, kterou jsme si opravdu užili. Navštívili jsme Michaela ve Švýcarsku, kde tehdy studoval na univerzitě v Curychu. O dvacet let později, už po sametové revoluci, jsme navštívili Londýn na dojemné setkání všech přeživších československých veteránů RAF z let druhé světové války. Sdílení příběhů se starými přáteli, kteří se stali oběťmi komunistického režimu, bylo pro Pavla velmi dojemné.
Paní Marie stále žije v Aucklandu a momentálně je sedmým nejstarším obyvatelem Nového Zélandu. Přejeme vše nejlepší k 108. narozeninám a přidáváme se ke gratulantům jako král Karel III. s chotí Camillou či prezident Petr Pavel.
