Vlastislav Němec
Narodil jsem se v roce 1922 v Hrdé Vsi na Vysočině. Rodina mé matky Vincencie zde žila několik generací. Byla nejstarší ze sourozenců a za mého otce se vdala teprve ve čtyřiceti letech. Byla bylinkářkou a v létě sbírala v lese ovoce a listí a vařila z nich lektvary proti nemocem. Můj otec Jan Němec pracoval v sousedním Víru jako správce textilky, kterou vlastnil židovský obchodník. Otec dostal ve Víru firemní dům, ale vlastnil také byt v Brně. Trávili jsme čas mezi oběma místy, dokud mě v pěti letech nezapsali do školy v Brně. Pamatuji si, jak jsem s otcem jel do Vídně, když začal podnikat obchodní cesty. Chodil jsem v Brně do školy a poté i na gymnázium. V sedmnácti letech se čekalo, že budu skládat maturitu. To se psal rok 1939. Moje naděje na studium medicíny a lékařskou kariéru se však stala pouhým snem. V listopadu studenti zahájili sérii demonstrací proti nacistům, kteří reagovali uzavřením univerzit a všichni mladí lidé se ocitli v ohrožení. Místo univerzity mi strýc mé matky nabídl učňovské místo hodináře v Brně. Byla to technická práce, ale využil jsem své znalosti matematiky a fyziky z gymnázia. Byla to strašná doba, protože mnoho zaměstnanců firmy ve Víru a Brně byli Židé a pamatuji si, jak je odváděli. Pro mého otce bylo hrozné vidět, jak jeho celoživotní kolegové mizí a jak se podnik rozpadá pod německými šéfy. Rodiče prodali byt a vrátili se do Víru. Matka zemřela krátce po skončení války a otec o několik let později.
Jednou jsem měl předat zprávu skupině mužů, kteří se chystali vyhodit do povětří železniční most poblíž Víru
Moje cesta do odboje začala v roce 1935, když mi bylo třináct a vstoupil jsem do mládežnické organizace Československé strany národně sociální. Když nacisté okupovali zemi, strana se stala ilegální a prohlášena za podvratnou. V této fázi jsem žil v Brně, kde několik členů strany založilo sportovní klub pro turistiku, lyžování a cyklistiku; všechny tyto aktivity nám umožňovaly delší a neomezené cestování vlakem. Díky tomu jsem získal značné znalosti o krajině severně od Brna. Jednoho dne mě předseda našeho klubu, který věděl, že mám dobrou znalost němčiny, pozval na drink. Velmi neformálně mi navrhl, abych se připojil k odbojové skupině a předával zprávy různým lidem, které jsem vždy znal pouze pod jejich křestními jmény, přímo v Brně i ve vesnicích kousek na sever, které jsem tak dobře znal.
Jednou jsem měl předat zprávu skupině mužů, kteří se chystali vyhodit do povětří železniční most poblíž Víru. Plán byl zničit vlak s municí a vojáky směřující na Balkán, ale mise selhala kvůli předčasnému výbuchu ještě před příjezdem vlaku. Stovky vojáků začaly partyzány pronásledovat. Všichni byli zastřeleni. Naštěstí pro mě jsem se vracel na kole do Brna opačným směrem. Ve tmě na úzké lesní cestě to byla noční můra. Zastavila mě hlídka, řekl jsem jim, že jedu jen domů, a naštěstí mi uvěřili. Když jsem se později dozvěděl o té tragédii, byl jsem zdrcený. Znal jsem všechny ty zastřelené mladé muže a bylo to, jako bych ztratil své bratry. Byl jsem dočasně propuštěn ze služby a vrátil se k přerušenému hodinářskému učení.
V dubnu 1942 jsem byl požádán, abych se připojil ke spojovacímu oddělení v Praze, ale můj psychický stav byl stále velmi špatný. Po atentátu na Heydricha bylo zatčeno mnoho lidí, včetně mě. Policie mě převezla do vazby. K soudu nikdy nedošlo, protože moje rodina a příbuzní s pomocí známých advokátů podplatili vysoce postaveného policejního důstojníka a já byl nakonec propuštěn, ale byl jsem na černé listině. Po několika měsících jsem byl několikrát požádán, abych jel do Rakouska a poté do Švýcarska se zprávami pro československou exilovou vládu v Londýně. Dopisy byly vždy zašifrovány jako milostný dopis, báseň nebo žádost o práci. Vždy mě někde poblíž hranic potkal průvodce a provedl mě lesy nebo oblastmi, kde buď neexistovala žádná, nebo jen velmi omezená ostraha hranic. Jakmile jsem se konečně dostal do Švýcarska, mohly si odboj a exilová vláda v Londýně posílat a přijímat zprávy o činnosti nacistů v Protektorátu. Britská vláda slíbila, že mi na konci války za mou riskantní službu zaplatí. Mezi jednotlivými úkoly jsem se vracel do svého běžného zaměstnání. Jak však válka postupovala, nemohl jsem se na nic soustředit, byl jsem psychicky vyčerpaný a měl jsem strach. Upadl jsem do takové deprese, že mě rodina umístila do sanatoria, kde jsem byl na pozorování, ale v bezpečí. Na začátku roku 1945, kdy Rudá armáda rychle postupovala k Brnu, jsem byl spolu s většinou pacientů propuštěn a odvezen k partyzánské skupině. Moje vzpomínka na jakékoli boje je velmi mlhavá, protože jsem byl jako v omámení. Musel jsem udělat něco statečného, protože mi byla po válce udělena hodnost desátníka a stuha. Britové mi nikdy nic nezaplatili. Cítil jsem to jako křivdu.
Po válce jsem byl velmi zklamán politickými vývojem a rozhodl jsem se opustit zemi s cílem už nikdy se nevrátit. V roce 1946 jsem odjel do Švýcarska, kde jsem v Basileji pracoval jako hodinář a získal neocenitelné zkušenosti v tehdy velmi prestižním řemesle. Toužil jsem emigrovat do Jižní Afriky, ale nakonec se naskytla příležitost odjet do Austrálie, kterou jsem uvítal. Do Melbourne jsem přijel na Vánoce 1949 a všichni uprchlíci byli okamžitě vlakem odvezeni do internačního tábora Bonegilla uprostřed buše ve střední Victorii. Byla to stará armádní kasárna a celé okolí včetně blízkého města bylo velmi zchátralé, což byl po životě v Evropě docela šok. Na pozadí těžkých podmínek v táboře se objevily zprávy o zhoršujícím se útlaku českého lidu komunistickou stranou. Věděl jsem, že se už nikdy nemohu vrátit. Od několika českých přátel, kteří mi posílali novinové výstřižky, jsem se dozvěděl, že mě následně komunisté soudili v nepřítomnosti. Byl jsem obviněn a odsouzen k pěti letům nucených prací za to, že jsem byl členem špionážní buňky a bývalým šéfem Svazu české mládeže v Praze XIV.
Nakonec jsem se přestěhoval do Sydney, otevřel si malý stánek v centru
Po několika měsících v Bonegille, studia angličtiny a práci v táboře jsem byl propuštěn a našel jsem si hodinářskou práci v nedalekém městě Aubrey. Nakonec jsem se přestěhoval do Sydney, otevřel si malý stánek v centru a uplatnil jsem v něm své hodinářské zkušenosti ze Švýcarska. Nakonec jsem provozoval několik malých obchodů a spojil síly s dalším Čechem, který dovážel hodinky a šperky. Byl jsem zapojený do české komunity v Sydney a s Australany jsem se moc nespřátelil, dokud jsem nepotkal svou novozélandskou manželku. Díky ní jsem chodil na večeře a večírky s Australany a postavili jsme si pěkný dům na předměstí Sydney. Koupil jsem si také pozemek v oblasti Severních pláží, kde měla moje žena příbuzné. Také jsem s partou Čechů provozoval noční klub v Kings Cross. Byl to dobrý byznys, ale začaly finanční problémy a já jsem partnerství opustil. V této fázi se nám narodilo první dítě a moje žena mě přesvědčila, abychom začali nový život na Novém Zélandu. Byl jsem obklopen její rodinou a prožili jsme mnoho šťastných chvil. Měli jsme další dceru a koupili jsme si pěkný dům v oblasti, která mi svými lesy a kopci připomínala Vír. Otevřel jsem hodinářství a klenotnictví. Také jsem jako další příjem kupoval a prodával nemovitosti. Vstoupil jsem do Československého klubu v Aucklandu, ale byly tam politické neshody, které mi vadily. Dával jsem spíše přednost návštěvám vinic mých tehdejších jugoslávských přátel.
Na začátku 90. let jsem měl konečně možnost navštívit svou vlast spolu s manželkou. Vrátil jsem se do Víru, vyhledal jsem dávné spolužáky a několik let s nimi zůstal v kontaktu. Manželka říkala, že mě nikdy neviděla tolik mluvit! V mém životě však stále zůstávala velká díra. Nejprve jsem v Brně a později v Praze pátral formou inzerátů po kamarádech z odboje, kteří by si mě mohli pamatovat. Nikdo se neozval.
Vlastislav Němec zemřel 20. srpna 2014 na pokročilou Alzheimerovu chorobu. V Aucklandu, v domě s výhledem na moře.
