Věra Pospíšilová-Valente
Jeden odvážný, tvrdě pracující muž, kterému jeho sny a touhy odebrala napřízen osudu. Tak se jí postavil čelem. Byl to můj osamělý velký hrdina, který je i dlohá léta od úmrtí stále přítomen v naší rodině a mezi přáteli. Hovořím o mém tatínkovi Jindřichu Pospíšilovi (1909 – 1979), narozeném ve Skřečoni, dnes součásti Bohumína. V patnácti letech odešel do Zlína, kde se vyučil u Bati. Byl šikovný, dobře se uplatnil v Baťových závodech a po válce přišla pracovní nabídka do brazilské pobočky firmy v São Paulu na dobu tří let jako specialista v oboru koželužství.
Rodiče ztratili vše, co zanechali ve milované vlasti
Měl podmínku, že s ním do Brazílie bude moci odjet celá rodina. Odjeli jsme 4. listopadu 1947 a opouštěli republiku, která se stále těžce vzpamatovávala z války a procházela těžkými politickými změnami. Do letadla nastupoval tatínek, tehdy 38 let, maminka (33 let), můj starší bratr (14 let) a já šestiletá. V roce 1949 se už v Brazílii narodil můj druhý bratr. Původním záměrem tatínka bylo vrátit se do Československa s ukončením tříleté pracovní smlouvy, avšak represe komunistického režimu ho přesvědčily, abychom zůstali. Rodiče ztratili vše, co zanechali ve milované vlasti.
S trochou štěstí a s využitím schopností a dřívějších zkušeností tatínek získal zaměstnání v koželužském závodě Atlantica, kde nám dokonce poskytli bydlení. Jako zaměstnanec této společnosti se otec vrátil ke své původní profesi, často pracovně cestoval po Brazílii a také se stále více a více zdokonaloval v portugalském jazyce.Pokud jde o moji maminku, dokázala mluvit třemi jazyky: německy, česky a srozumitelně i portugalsky. Německým jazykem se domluvila velmi dobře, protože jsme žili blízko městského trhu Mercado Municipal, kde v té době stánky s párky a šunkou byly většinou německé a tak mluvila německy a portugalštinu se naučila až později.
Můj starší bratr Jindřich Antonin Pospíšil, který zemřel ve věku 85 let, neměl možnost studovat, ale jako odměnu vždy vykonával výnosnou činnost obchodního zástupce hotových kožených výrobků společnosti, kde můj otec pracoval, především bot, tašek a kabelek.
Situace, které jsme čelili, byly pro nás skutečnými lekcemi, díky nimž jsme obstáli jako důstojní a čestní lidé, což je koncept, který se obecně připisuje cizincům, kteří přímo nebo nepřímo přispívají k růstu společnosti, do které se postupně začleňují a respektují ji. Život v jiné zemi, v kultuře, tradicích a jazyce vyžadoval, abychom vyvinuli ještě větší úsili a odhodlání. Když se ohlédnu zpět, vzpomínám si na potíže, kterým jsme čelili a bylo to všechno velmi obtížné, avšak bylo by to mnohem horší nemít nablízku nikoho z rodiny ani přátele.
Nemám vysokou školu, ale absolvovala jsem několik vzdělávacích kurzů, které mi umožnily stát se sekretářkou ve velké společnosti zabývající se prodejem domácích spotřebičů. Tam, jsem před více než šedesáti lety poznala svého manžela. Máme dvě dcery a úžasná vnoučata. I když žiju tak dlouho v jiné zemi a jsme tak daleko od naší vlasti, nezapomněla jsme na naše krásné a prastaré tradice a zvyky, speciálně naši českou kuchyni. Každý rok například ne Velikonoce peču beránka a na Vánoce vánočku.
Byli jsme spolu šťastní a bylo nám moc dobře a veselo.
Po dlouhých 67 letech, se splnil můj sen a navštívila jsem poprvé Českou republiku. Bylo to moje velké přání několik desetiletí a konečně se ho podařilo uskutečnit. Ještě nevěřím, že jsem byla tak odvážná, protože se celý život bojím létat letadlem. Moje rodina byla velice překvapená. Chtěla jsem ale potkat příbuzné a také podívat se na můj rodný dům a vše, co si pamatuji od malička. Naše kořeny jsou tak silné a jsme všichni tak jednotní! Bylo to tak moc krásné a měla jsem zážitky, na které nikdy nezapomenu. Byli jsme spolu šťastní a bylo nám moc dobře a veselo. Zpívali jsme české lidové písničky a popíjelo se dobré moravské vínečko. Moje dcery se potom účastnily letního kurzu českého jazyka v Dobrušce a já mám stále naději, že se do Čech znovu podívám.
Za vše, čeho jsem během života dosáhla, vděčím za tatínkův vzor a rady, které mi tak moc chybí. Zemřel náhle v São Paulu, možná z rozmaru osudu 28. října 1979, na český státní svátek.
Gabriela Tomšík
Obdivuji tak silné osobnosti, že dokázali odejít a žít nový život v tak daleké a v té době pro Evropana neznámé a nedosažitelné země. Smutné je , že komunistický systém zajistil obrovský odliv pracovitých , chytrých a inteligentních lidí, kteří mohli být přínosem pro naši zem. Každopádně je úžasné , jak se paní Věra dokázala poprat s osudem a zůstala v tak krásné zemi jako je Brazílie kde žije spokojený život, i přestože jí to táhlo „domů“ který sotva znala . Smekám před Vámi paní Věro a přeji Vám i Vaší rodině hodně zdraví v této kruté době .
Věra Pospíšilová Valente
Vážená paní Gabrielo,
S velkou radostí a dojetím jsem v tomto komentáři četla vaše laskavá slova.
Život nás někdy nutí činit těžká a obtížná rozhodnutí: pro moji rodinu existovala dvě obtížná rozhodnutí, která změnila náš život: příchod do Brazílie a později návrat do naší milované země.
Dnes jsem však šťastná za život, který jsme zde v Brazílii dosáhli, a za naši rodinu.
Velké objetí a děkuji za citlivost, s níž jste ve svých slovech popsala takové skutečné pocity.