Widget Image
The Czechoslovak Talks je projekt zachycující životní příběhy československých krajanů ve světě. Příběhy osobních vzestupů i pádů, příležitostí i překážek a hlavně životních zkušeností, které tímto zachováváme pro další generace.

 

Sledujte nás

Josef Löbl

Narodil jsem se do židovské rodiny uprostřed druhé světové války. Řízením osudu v Kazachstánu, v Alma-Atě. Otec Vítězslav Löbl, rodák z Ostravy, měl jako dítě Rakouska-Uherska německé školy. Vyučil se krejčím a odešel do polské Radomi na zkušenou. Ubytovali ho v rodině židovského řezníka, Barucha Zylberbergera, který měl čtyři dcery a dva syny. A shodou okolností se do jedné z těch dcer, Dory, otec zakoukal. Začala však druhá světová válka a on se ženou Dorou přemýšleli, kde budou jako židovská rodina v bezpečí. A zvolili cestu do Ruska. V Alma-Atě táta opravoval ruským vojákům uniformy, maminka mu asi pomáhala, starala se o domácnost a na jaře roku 1943 mě přivedla na svět. Po skončení války se se mnou rodiče vraceli přes Polsko zpět. Podle vyprávění jsme se po Volze plavili lodí a já jako malé tříleté dítě jsem se osobně potkal se Stalinem.  Ani v Radomi, ani v Krakově ale rodiče nenašli žádné maminčiny příbuzné. A došli k závěru, že celá rodina zahynula během války v koncentračním táboře. Mezitím se mi ve Štětíně narodil v roce 1946 bratr Jindřich. Rodiče pokračovali do Ostravy, kde otec hledal své příbuzné. Tam mu kdosi řekl, že nějaký pan Löbl by měl žít v Krnově. Vydali jsme se tam a skutečně našli instalatérskou firmičku tátova bratra. V pohraničním Krnově byly po odsunu Němců volné domy. Úřady vítaly každého, kdo chtěl oblast osídlit. Město nám přidělilo byt v prvním patře malé vilky. V tomto domě jsem tak prožil rané dětství, chodil do školy, navštěvoval biograf, kde jsem po pobytu v Rusku jako jediný divák rozuměl sovětským filmům, a řádil s kamarády. Školní docházka tehdy končila osmou třídou, poté jsem nastoupil do Otrokovic do učení na elektrikáře. Dojížděl jsem domů každý týden vlakem, který táhly ještě v té době parní lokomotivy, které vypouštěly saze do otevřených oken vagónů. V Krnově jsem ani nevěděl o svém židovském původu. Rodiče, jak je pro tuto generaci typické, o tom nemluvili. I když táta nosil při slavnostním jídle pokrývku na hlavě.

V Krnově bylo několik velkých podniků, jeden z nich, Karnola, kde se tkaly látky, se po vyučení stal mým pracovištěm. Nastoupil jsem jako elektrikář. Po vojně jsem absolvoval večerní elektroprůmyslovku v Bruntále. Kamarád, který zůstal po vojně v Praze, mě lákal do hlavního města, kde bylo více pracovních příležitostí pro člověka s maturitou. Moje životní putování mě tak dovedlo z Moravy do Čech. Získal jsem místo i byt u Pozemních staveb Praha.

Ukázalo se, že jenom jedna sestra zahynula v koncentračním táboře
Toronto v 70. letech

Někdy v té době  jela jedna paní do Kanady na svatbu. Tam ke svému překvapení potkala ženu, která jakoby z oka vypadla ženě, kterou hned po válce potkala v Polsku a od které se dozvěděla, že jede hledat manželovu rodinu do Československa. To vyprávěla o mé mámě. Svatební hosty to velice zaujalo, tím hostem totiž byla maminčina sestra Henia, která jí byla velice podobná. Ukázalo se, že jenom jedna sestra zahynula v koncentračním táboře, ostatní tři a oba bratři se zachránili v Kanadě. Celá kanadská rodina proto oslovila Červený kříž, aby našel mojí mámu v Československu. Což se po měsících práce podařilo. Hned poté přijely dvě maminčiny sestry, moje tety, do Československa a shledání bylo velké. Nabídly maminčině rodině pozvání k přesídlení do Kanady, ale rodiče odmítli. Měli už zaběhnutý život a přátele v Krnově. Život za oceánem jsem ale chtěl vyzkoušet já s bratrem. Tety poslaly letenky a oficiální pozvání. Mezitím se ale bratr zamiloval a oženil, a tak jsem do Montrealu odletěl sám, psal se rok 1976. Do letadla jsem nastoupil s československou olympijskou výpravou na turistické vízum a nikdo, kromě rodičů a bratra, netušil, že zpáteční letenku nevyužiji.

Na cestu do Kanady jsem se připravoval s předstihem, chodil jsem na večerní kurzy angličtiny, ale jazykové dovednosti jsem tam moc nezískal. Když jsem například na mezinárodním letišti ve Frankfurtu šel na toaletu a zaplatil pětidolarovkou, neuměl jsem si říct o vrácení peněz.

V Montrealu jsem vystoupil a čekal čtyři hodiny na mojí sestřenici z Ottawy, která mě měla vyzvednout a zadrhla se někde na cestě. Letištní personál nechtěl věřit, že mladý muž z komunistické země přiletěl jako turista. A protože jazyk jsem moc neuměl, teprve sestřenice jim vše vysvětlila. Prvních šest měsíců jsem prožil v Ottawě u nejstarší tety Mani, která mě zaměstnala ve svém starožitnictví. Měl jsem u ní svůj pokoj a poměrně lehký život. Po šesti měsících jsem odjel k druhé tetě Henie do Toronta. Ta mi zařídila půlroční intenzivní osmihodinový kurz angličtiny pro imigranty, placený státem. Tam se mi líbilo tak moc, že jsem si ještě měsíc výuky přikoupil. Našel jsem si mezi spolužáky i první kamarády, Korejce a Francouze z Québecu. Úmyslně jsem se nesetkával v té době s Čechoslováky, abych si zdokonal svou angličtinu. V Torontu jsem si pak udělal elektrikářskou licenci a získal práci v CN, což je velká železniční společnost. V Kanadě je silná židovská komunita, díky tetě Henii jsem se do ní dostal a poznal také svou ženu, českou židovku z Ostravy. Můj zaměstnavatel CN si měl chtěl pojistit a nabídl mi studium na vysoké škole. Podnik mi dal poloviční úvazek a poskytl pracovní volno na studium s tím, že jsem se musel zavázat a zůstat věrný CN dalších patnáct let. Měl jsem pak až do důchodu zajímavou práci. Na základě záznamů z černých skříněk lokomotiv jsem diagnostikoval poruchy a opravoval je se svým týmem

Letištní personál nechtěl věřit, že mladý muž z komunistické země přiletěl jako turista

V Kanadě jsem také začal hrát tenis, který jsem si velice zamiloval, je to dneška má srdeční záležitost. S kamarádem Milošem jsem rád vyjížděl na jeho chatu k jezeru Simcoe a s rodinným přítelem Ivanem jsem si vyzkoušel portaging ( putování s kanoí po jezerech s přechodem přes lesy).

Svůj start v Kanadě jsem měl lehčí díky podpoře rodině mé maminky. Nemusel jsem emigrovat přes uprchlické tábory.  Do Československa jsem se dostal poprvé až po pár letech na kanadský pas, rodiče mě navštívili několikrát v Torontu, poznali se s mojí ženou a radovali se i z mých dvou dcer. Obě jsou učitelky a dál žijí s rodinami v Kanadě. Po smrti své ženy jsem se vrátil do Prahy.

u Niagarských vodopádů
v elektrikářské dílně u společnosti CN
Duben 2, 2021
Věra Pospíšilová-Valente
Jeden odvážný, tvrdě pracující muž, kterému jeho sny a touhy odebrala napřízen osudu
Červenec 13, 2021
Alena Heitlinger
Narodila jsem se v roce 1950 v Praze, kde jsem žila do svých osmnácti...

Zaujal Vás tento příběh?

Napište nám k němu komentář. Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou jsou povinná.