Gabriela Drašarová
Jedním z nejoblíbenějších českých spisovatelů mého mládí byl Bohumil Hrabal. Jeho “Ostře sledované vlaky“ a ”Postřižiny“ jsou pevně zakotvené v kolektivní paměti celé mé generace. Titul filmové verze Hrabalovy novely “Jak jsem obsluhoval anglického krále“ mě teď inspiroval k náčrtu vlastního životního a profesionálního příběhu, nazvu ho: ‘‘Jak jsem po 30 let hrála první housle v Neapoli‘‘.
Narodila jsem se v Plzni za plné totality v dost netradiční rodině. Tatínek byl advokát a coby nestraník byl vyhozen od soudu, udělal si kurz na elektrikáře a pracoval manuálně. Maminka byla lékárnice v třetí generaci a po konfiskaci vlastního domu s lékárnou zůstala v profesi jako řadová pracovnice. Ve velkém bytě na Náměstí Republiky nás bylo šest: moji rodiče, můj starší bratr a já, moje rozvedená babička z maminčiny strany a její věrná letitá služebná, která po komunistickém převratu neměla příbuzné a rozhodla se zůstat za stravu a živobytí u nás v roli hospodyně. Babička byla krásná a vzdělaná žena, vystudovaná klavíristka, pocházela ze známé, dobře situované rodiny von Lenk. Řídila hudební školu v Rokycanech, aniž vstoupila do strany. Do školní menzy si nosila svůj stříbrný příbor a nikdo se nad tím nepozastavoval. Každé odpoledne učila doma, měla soukromé lekce. Záviděla jsem, že hráli na krásné vyleštěné křídlo, na které nikdo z rodiny nesměl sahat a chodilo se kolem něj po špičkách, aby se nerozladilo. Vyrůstala jsem tedy za pravidelného poslechu hudby. Babička mě občas brávala na procházku po obchodech, cílem byly vždy hudebniny a knihkupectví. Udivovalo mě, že ji všude oslovovali “madam”, místo soudružko.
Zjistilo se přitom, že mám absolutní sluch. Tatínek rozhodl, že budu hrát na housle
Na mé šesté narozeniny jsem musela na vyžádání zazpívat. Zjistilo se přitom, že mám absolutní sluch. Tatínek rozhodl, že budu hrát na housle. Babička mě dovedla ke své přítelkyni Wally Talichové-Loukotové, známé plzeňské houslistce. Začala jsem studovat u ní, s jejím synem Janem Talichem, zakladatelem Talichova kvarteta, jsme spolu hráli první dueta. Rodina Talichů se pak přestěhovala do Prahy a doporučila mě profesoru Miloši Macháčkovi, známému pro četné pedagogické úspěchy. Začala jsem jezdit na Kocianovu houslovou soutěž v Ústí nad Orlicí, kde jsem se poznala s Václavem Hudečkem. Od té doby se datuje naše dlouholeté přátelství. Můj denní režim byl přísně nastaven rodiči, aby měli kontrolu nad mým pravidelným cvičením. Oba byli zaměstnáni a vraceli se domů odpoledne, babička učila. Jediné řešení bylo vytáhnout mě z postele v 5.30, abych mola cvičit do 7.30 s doprovodem klavíru. Odpoledne mě čekala další hodina a půl. Dodnes mi je záhadou, že nikdo v domě po léta neprotestoval.
V patnácti letech jsem vyhrála Kocianovu soutěž a došlo k nečekané raritě. Deník Pravda mi věnoval titulní stránku, která byla vždy doménou politických zpráv. Obšírný článek s velkou fotografií obsahoval rozhovor o mé příští kariéře se snem vystoupit jednou na Pražském Jaru. Po soutěži jsem vystudovala konzervatoř v Plzni, stále pod vedením pana profesora Macháčka a ze čtvrtého ročníku jsem byla přijata na HAMU v Praze. Byl to poslední rok, kdy ještě nebyl brán v potaz kádrový profil rodiny. Oba rodiče byli nestraníci, babička byla považována za rušivý buržoazní element, rok poté bych už jistě nebyla přijata. Na HAMU jsem byla ve třídě paní profesorky Marie Hlouňové, bývalé sólistky České filharmonie. Vděčím jí za vše, co mi předala, co mě vybavilo pro úspěšnou profesionální kariéru.
Na komunismus se obecně nadávalo: chyběla svoboda, nedalo se cestovat, panovala tvrdá cenzura, zakázané knihy se pašovaly ze zahraničí, ekonomika stagnovala atd. Jedinou oblastí, v níž systém převyšoval západní státy, bylo hudební vzdělání. Až na několik výjimek spadajících pod Pragokoncert nebyli výkonní umělci na volné noze; všichni vyučovali a předávali mladé generaci to nejcennější, co zaručovalo vysokou úroveň v oboru.
Po absolvování HAMU jsem vyhrála konkurz do Opery ve Frankfurtu nad Mohanem. Současně jsem byla koncertním mistrem renomovaného komorního orchestru Deutsche Bachsolisten, se kterým se mi splnil sen vystoupit na Pražském Jaru v roce 1981. Ve frankfurtské Opeře jsem zůstala osm let, pak vstoupila do mého života neuvěřitelná náhoda, která mě nečekaně katapultovala do Itálie. Na letní dovolené na Korsice jsem poznala svého budoucího manžela. Zamilovali jsme se, ale nebylo řešení, jak zorganizovat společný život. Carlo byl z Neapole, úspěšný lékař, milovník klasické hudby, já zavedený koncertní mistr v Německu, pevné místo ve Frankfurtu, čtyři hodiny cesty autem od rodičů v Plzni. Jediným ukazatelem řešení byla moje znalost italštiny, kterou jsem nadšeně studovala už v Praze. Bylo tedy na mně obětovat jistotu a pokusit se změnit dosavadní běh věcí. Znamenalo to připravit se na nový konkurz do divadla San Carlo v Neapoli. Prozatím jsme se rozhodli řešit situaci vzájemnými návštěvami. Carlo létal do Frankfurtu, pak bylo na mně vydat se do Neapole.
Náhlý skok z německého, vším regulovaného prostředí do živelné Neapole bez pravidel byl pro mě velkým šokem
Naplánovala jsem si pět dní dovolené a vyrazila jsem s kufrem a samozřejmě s houslemi. Čas na cvičení se najde vždycky, plán na příští konkurz to vyžadoval. Carlo mezitím obstaral lístky do divadla na koncert. Po koncertě jsme počkali na hudebníky, abychom dostali nějakou informaci o termínu příštího konkurzu. Odpověď byla šokující: “Zítra!” Ráno jsem se dostavila s tlukoucím srdcem, ve vrátnici mi dali vyplnit formulář s osobními daty, který mě autorizoval přidat se k ostatním kandidátům. Udivilo mě to, protože v Německu bylo třeba dostat pozvání písemně. Ještě že to tak dopadlo. Konkurz jsem totiž vyhrála, vrátila jsem se šťastná do Frankfurtu a na otázky kolegů, jaká byla dovolená, jsem všechny ohromila prohlášením: “Perfektní, budu se stěhovat do Neapole, vyhrála jsem konkurz do královského divadla San Carlo!“ Co na tom, že získané místo bylo pro řadového hráče v prvních houslích, společný život s Carlem byl důležitější. Rok potom jsem absolvovala konkurz na vedoucího prvních houslí a koncertního mistra, čímž jsem se vrátila do své původní kategorie. V divadle jsem hrála třicet let a s manželem jsme se vzali po čtyřech letech soužití.
Náhlý skok z německého, vším regulovaného prostředí do živelné Neapole bez pravidel byl pro mě velkým šokem. Turistická návštěva je příjemným zpestřením života, atmosféra města se svým charakteristickým folklórem vzbuzuje pocit lehkosti a zábavy, Neapolitáni jsou bezprostřední, vtipní a vstřícní vůči všem cizincům. Jiné je však žít a pracovat v tomto neskutečném víru emocí, jak pozitivních, tak negativních. Neapolská mentalita je neopakovatelná, je to směs vzpoury vůči pravidlům, hraničící s anarchií. Porušovat pravidla je oblíbeným zábavným sportem. V denním styku převládá lehký ironický postoj vůči životu. Symbolem zdejší ironie je postava Pulcinella, bílého nervózního klauna, který si dělá blázny ze všech. Velkou oporou v mých prvních letech v Neapoli mi byla přítomnost Českého honorárního konzulátu, kde jsem se hned zaregistrovala a pravidelně se účastním jeho kulturních akcí. Slavíme důležitá výročí osobností, od Myslivečka po Kafku, jsou organizované zajímavé tematické přednášky, letos se slavilo výročí patnáct let české školy vedené Helenou Schwarzovou. Samozřejmě nikdy nechybí závěrečná společná večeře s českými jídly, s hudební vložkou, s pivem a s veselou konverzací v češtině míchané s italštinou.
