Zdenka Poláčková
V Indonésii jsem se ocitla s mojí kamarádkou Hanou v září 1969. Letadlo přistálo v Kemayoran v Jakartě. Letěly jsme za našimi chlapci, se kterými jsme si před rokem slíbili, že za nimi přiletíme do Indonésie. Nebylo lehké loučit se s rodiči, se sourozenci, s rodnou zemí, s místy, kde jsem chodila do školy a žila. Neměla jsem tušení, co mě čeká a kdy znovu všechny uvidím. Můj chlapec Tom, student Indonéské Vojenské akademie letectva, byl se svými kamarády vyslán indonéskou vládou do Československa na pokračování ve studiích do Brna na Vojenskou Akademii Antonína Zápotockého. Po dokončení studií se vrátili zpátky do Indonésie. Já jsem se narodila v malé vesničce na Moravě. S Tomem mě seznámila kamarádka. To už jsem bydlela a pracovala v Brně.
V Indonésii se jí rýže na snídani, na oběd i na večeři s různými přílohami.
První noc v nové zemi jsme strávily u tety Tomova kamaráda. Dodnes na to mám dvě vzpomínky. Před spaním jsme se šly vykoupat. Doma jsme byly zvyklé na vanu, ale tam, v koupelně jen byla vysoká betonová nádrž naplněná vodou. Žádná vana, žádná sprcha. Nejdříve jsme nevěděly, co a jak. Ale nakonec jsme do té nádrže obě vlezly a začaly se umývat a cákat.
Najednou ťukání na dveře a naši hostitelé jen valili oči a vysvětlovali nám, že máme stát u té nádrže a polévat se vodou nádobami s držátkem, které k tomu byly přizpůsobené. Chudáci, kvůli nám jejich pomocníci museli nádrž vypustit a celou ji vyčistit. Dnes se už samozřejmě běžně používá sprcha. Potom, když jsme šly spát, nechali nám svítit malé světýlko. Nemohla jsem usnout. A najednou vidím, že po stěně leze cosi jako malá hnědá ještěrka. Říkají tomu cicak. Tak strašně jsem se nikdy předtím nelekla. To jsou ale takové spíše humorné zážitky z té spousty kulturních šoků, které mne tu na začátku čekaly. Příští den jsem jela s Tomem vlakem do Jogjakarty ve střední Javě. Tom pocházel z vesnice , která leží asi 20 km od města. Tam jsme dojeli dokarem, kočárem tažený koňmi. Ve vesnici mě obsypala kupa dětí, ukazovaly si na mne, jak jsem bílá.
Prozatím jsme bydleli v domě, který obýval Tomův bratr s rodinou. Celá rodina mě moc hezky přijala. Například mně chtěli uctít tak koupili rýži, druh rojolele, která je tu považována za nejlepší, ale zároveň má při vaření výraznou vůni, kterou jsem tehdy cítila jako zápach. Když jsem vešla do jídelny, dělalo se mně z té vůně špatně. Švagrová tedy hned poslala pomocnici koupit pytel brambor, abych měla co jíst. V Indonésii se jí rýže na snídani, na oběd i na večeři s různými přílohami. Tomův bratr měl jedno dítě, holčičku, Atiek. V té době jsem ještě neuměla mluvit indonésky. Oni doma mluvili javánsky. S Atiek jsem strávila hodně času. Od ní jsem se učila, takže na začátku mého pobytu jsem se mohla trochu domluvit javánsky. A ostatek pomocí rukou.
Manžel jezdil za prací autobusem do Jogjakarty. Učil na Vojenské akademii. Odejel ráno a přijel pozdě odpoledne. Takže ta moje neteř Atiek mně pomohla vyplnit čas, než se Tom vrátil domů. Chtěla jsem se moc naučit vařit místní jídla. Rodina měla pomocnici, která vařila a starala se o domácnost. Ona mě v kuchyni zaučovala, jak vařit. Ale když jsem pyšně položila talíř s mým výtvorem, opor ayam (tradiční javánský pokrm, kořeněné kuřecí maso v kokosovém mléce) na stůl před mého švagra, začal ochutnávat a radil, co tomu chybí. Tehdy jsem se zařekla, že už nebudu zkoušet vařit. A tak se stalo, za celá ta léta, co jsem v Indonésii, mně vaří pomocnice.
Na dvoře byl balvan, vykukující ze země. V dlouhé chvíli jsem na ten balvan vlezla a točila jsem se na něm. Najednou shluk lidí, kteří se na mě s hrůzou dívali. Raději jsem utekla do pokoje. Tehdy jsem ještě nevěděla, že se jedná o posvátný kámen, kde žijí duchové, kteří ochraňují dům. Když přijel Tom z práce, pověděla jsem mu, co se stalo. Šel se zeptat otce, o co jde. Za chvíli přišel a uklidnil mě. Otec mu sdělil, že mě duchové přijali, takže bude vše v pořádku.
Svatební šaty jsem si nechala ušít v Brně. Z bílé krajky, protkané zlatou nití
Svatbu jsme měli dva a půl měsíce po mém příletu. Měli jsme ji na radnici. Byli jsme oba katolíci, ale kostelník ve vesnici Tomovi řekl, že když už spolu bydlíme v jednom domě a v jednom pokoji, nemůžeme být sezdáni v kostele. Ale nakonec za nějaký rok jsme byli sezdáni jako katolíci. V Akademii působil holandský kněz. Když se dozvěděl, že Tom i já jsme katolíci, i když už jsme měli v té době dvě děti, sezdal nás a zároveň i pokřtil naše malé holčičky. Svatební šaty jsem si nechala ušít v Brně. Z bílé krajky, protkané zlatou nití. V té době byla móda minisukně. Příbuzenstvo by bylo rádo, kdybych si oblékla k té příležitosti javánské svatební oblečení, batiková látka s určitými, pro svatbu určenými, ručně malovanými vzory, a halenka zvaná kabaya. Byla jsem ale pyšná na moje krajkové bílé šatičky, takže javánské svatební šaty a líčení obličeje jsem odmítla.
Po svatbě jsme museli ještě čekat rok, než jsme se odstěhovali z vesnice do Jogjakarty a potom za další dva roky do vojenského komplexu v Jogjakartě. Tam se nám narodil syn. V roce 1980 byl manžel přeložený do Mabes v Jakartě. Tam jsme bydleli ve vojenském komplexu.
Manžel také přednášel na několika univerzitách v Jakartě. Manžel odešel do penze v roce 1999 a za rok zemřel. Koupila jsem si domek v komplexu nedaleko Jakarty. Zbylo nás Češek tady v Jakartě a okolí několik. Setkáváme se jen občas. Jakarta je veliké město. Každá žijeme na jiném dost vzdáleném místě. Ale jsme stále ve spojení. Navštívila jsem Česko a mou rodinu několikrát i s dětmi. Naposledy jsem tam byl v roce 2016. Moji rodiče již dávno zemřeli. Často si na internetu prohlížím snímky z Prahy a Čech, všechno tam vypadá tak krásně. Nevím ale, jestli se mi v mém věku ještě podaří rodnou zemi navštívit.
Text vznikl na základě rozhovoru s paní Zdenkou, který pro nás natočila Iva Beznosková z krajanského spolku Bohemindo Yayasan v květnu 2026 v Jakartě.
