Zdeněk Kotásek
Narodil jsem se v roce 1926 ve Skřečoni, což bylo předměstí Bohumína u polských hranic, kde můj otec tehdy pracoval u Československých státních drah. Po šesti letech v Bohumíně a krátkém pobytu v Olomouci se naše rodina definitivně usadila v malé vesnici Kvítkovice nedaleko Zlína. Město se v té době pod vedením Tomáše Bati proměňovalo v dynamické globální centrum obuvnického průmyslu. Na mě v chlapeckém věku to hluboce zapůsobilo. Poklidné dětství však přerušil dramatický podzim roku 1938 a následná okupace, kdy jsme s učiteli ve škole plakali při pohledu na přijíždějící německou armádu. Můj původní sen jít na gymnázium v Kroměříži se rozplynul, protože vysoké i střední školy byly po příchodu Němců uzavírány. Jedinou nadějí na kvalitní vzdělání a práci tak zůstal Baťův vzdělávací systém ve Zlíně. V srpnu 1941 jsem úspěšně prošel náročnými přijímacími zkouškami, kde z tisíců uchazečů vybrali jen pár stovek chlapců.
Vždy jsem snil o tom, že budu konstruovat letadla. Když jsem po přijímačkách přišel na osobní oddělení a řekl jim o své touze pracovat v letecké továrně v Otrokovicích, řekli mi, že stavba letadel nemá u Bati velkou budoucnost, ale že potřebují mladé lidi v chemické a textilní sekci. Poslali mě do pletárny dámských punčoch, kde pracovalo 300 dívek a jen tři chlapci. Práce na textilních strojích mě vůbec nebavila, a tak jsem se po šesti týdnech rozhodl simulovat oční vadu u továrního lékaře. Ten byl naštěstí laskavý, vystavil mi lékařskou zprávu doporučující změnu pracoviště, ovšem na osobním oddělení mi řekli, že s takovým zrakem nemohu pracovat ve strojírenství, a poslali mě do koželužen. Současně jsem začal studovat na chemickém oddělení Baťovy technické školy na Tomášově. Studium trvalo šest let a probíhalo v extrémně tvrdém režimu s téměř vojenskou disciplínou. Vstávali jsme v 5:30, pracovali osm hodin v továrně a večer od 18:15 navštěvovali tři hodiny přednášek. Protože však byly české vysoké školy zavřené, učili nás vynikající profesoři z univerzit, kteří našli u Bati útočiště ve výzkumném ústavu, takže úroveň výuky byla mimořádná. Z původních 180 chlapců v sedmi třídách v roce 1941 až do maturity prošla přísným výběrovým sítem jediná třída s 21 absolventy.
směňoval jsem lahve slivovice a uzené klobásy za ruční granáty, pistole a miny, které jsme předávali partyzánům
Během války jsem byl také členem veslařského klubu a náš trenér, bývalý důstojník československé armády, nás po trénincích cvičil v hodu granátem a střelbě. V roce 1944 jsem navázal kontakt s partyzánskou skupinou Olga. S maďarskými vojáky sloužícími v Kvítkovicích jsem rozjel svůj „první úspěšný obchod“: směňoval jsem lahve slivovice a uzené klobásy za ruční granáty, pistole a miny, které jsme předávali partyzánům. Na začátku května 1945 jsem se s přáteli připojil jako dobrovolník k Rudé armádě generála Malinovského, dostal jsem ušanku s červenou hvězdou, anorak a samopal a účastnil se osvobozování Moravy až k hranicím Čech. Po skončení bojů jsme ještě s kamarádem odjeli do Plzně s touhou vstoupit do americké armády a bojovat proti Japonsku, ale tamní americký důstojník nás poslal domů s tím, že naší vlasteneckou povinností je obnovit republiku.
Po válce jsem v roce 1947 odmaturoval s vyznamenáním a získal podnikové stipendium ke studiu na Vysoké škole technické v Brně. Podmínkou stipendia byla práce na 20 hodin týdně v ústavu slavného profesora Kubelky, který byl světovou autoritou v technologii kůže a vody. Díky svým předchozím čtyřem letům zkušeností z koželužen jsem brzy převzal vedení fyzikální laboratoře se špičkovým spektrografickým vybavením z Velké Británie a již po roce vydal svou první vědeckou práci. V roce 1952 jsem s vyznamenáním dokončil studium a získal titul inženýra. Politické poměry po únoru 1948 však do akademického života vnesly těžké rány. Během politických čistek jsem se obhájil jen díky své dělnické minulosti v průmyslu a odbojové účasti z konce války. Nastoupil jsem zpět do Výzkumného ústavu kožedělného v Otrokovicích. V prosinci 1953 jsem se oženil se svou životní láskou Helenou, v roce 1954 se nám narodil syn Dušan a v roce 1956 dcera Ivana. V roce 1959 jsem úspěšně obhájil svou práci a získal titul kandidáta věd. V roce 1964 jsem absolvoval kurz francouzštiny v Besançonu a rok pracoval ve výzkumných ústavech EPT a CTC v Lyonu. Koncem roku 1965 jsem byl jmenován generálním ředitelem výzkumné divize kožedělného ústavu ve Zlíně-Otrokovicích se 170 zaměstnanci.
Během Pražského jara v letech 1967–1968 jsme s kolegy plně podporovali politickou a ekonomickou liberalizaci země. Když však v srpnu 1968 přiletěly sovětské okupanty a v roce 1969 začala tvrdá normalizace, dostal jsem varování od kolegy, že mě čeká politická likvidace. V únoru 1970 mě prověrková komise KSČ prohlásila za kontrarevolucionáře, byl jsem zbaven všech funkcí, odvolán z vedení ústavu, dostal jsem zákaz cestování a mým dětem bylo zapovězeno vyšší vzdělání. Než však mohla být všechna sankční opatření plně uplatněna, přítel z ministerstva průmyslu mi nabídl místo vedoucího sedmičlenného týmu technické pomoci na Srí Lance. Dne 13. března 1970 jsem odletěl do Kolomba, přičemž rodina zůstala v Československu jako rukojmí. Život na Srí Lance představoval neuvěřitelný kontrast mezi exotickým tropickým prostředím a neustálou úzkostí z odloučení od domova a rodiny.
O průběhu našich prací jsem podával týdenní zprávy ministru průmyslu Siriwardenovi a podrobná měsíční hlášení jsem přednášel na osobních audiencích přímo premiérce Sirimavo Bandaranaike. Při těchto setkáních se paní premiérka velmi lidsky zajímala o naše osobní podmínky. Když jsem jí otevřeně vysvětlil, že naše rodiny zůstaly v Československu jako faktická rukojmí režimu a my bez nich nemůžeme v Kolombu dlouhodobě pracovat, hluboce ji to zasáhlo. V říjnu 1970 mi před svou státní návštěvou východní Evropy slíbila, že v Praze na nejvyšší úrovni osobně zakročí. Svůj slib dodržela a dva dny před Vánoci se v Kolombu stal zázrak: na letišti přistály rodiny všech členů našeho týmu. Moje žena Helena s sebou přivezla dvě naše starší děti a také nejmladší dcerku Helenu, která dorazila jako jedenáctiměsíční miminko. Život v Kolombu dostal nový rozměr, ačkoliv jsme po celou dobu žili v nejistotě z budoucnosti. Když se náš dvouletý kontrakt v roce 1972 chýlil ke konci, poslali jsme své sbalené věci a majetek lodí napřed do Československa a připravovali se na návrat. Právě tehdy mě však zastihl varovný dopis od přítele z domova, který mě důrazně varoval, že v Praze čekají problémy. V ten moment jsme se s manželkou rozhodli pro zásadní krok: kontaktovali jsme australské velvyslanectví a místo odletu do Prahy jsme s dětmi v srpnu 1972 přistáli v Sydney. Doma nás v nepřítomnosti odsoudili k několikaletému vězení a zkonfiskovali majetek.
Začátky v Austrálii byly nesmírně skromné a náročné. Téměř bez peněz, usadili jsme se v Adelaide a celý první rok jsme žili v ubytovně Pennington Hostel v plechových chatkách. Získal jsem práci u firmy G. H. Michell and Sons, která provozovala dvě koželužny v Thebartonu, kde jsem pracoval jako vedoucí technického rozvoje. Šokovalo mě, že místní technologie v koželužství byla zhruba 20 let za vývojem v Československu.
Vedl jsem rozsáhlé ekologické projekty zaměřené na čištění odpadních vod v Indii, Africe, Pákistánu a Bangladéši
Po pěti letech práce u firmy Michell jsem cítil, že mé profesní možnosti stagnují, a proto jsem v roce 1977 přijal nabídku společnosti Baťa International a odešel do Indie. Zpočátku jsem působil bez rodiny v odlehlé vesnici Mokamehghat v severním Biháru na březích řeky Gangy, kde se nacházela největší koželužna v Indii i v celém koncernu Baťa, se 700 zaměstnanci. Podmínky tam byly drsné – pro obyčejný chléb se muselo jet 100 kilometrů a v celé vesnici mluvili anglicky jen tři lidé. Po sedmi a půl letech mě za odměnu přeložili do Kalkaty, kde jsem se stal šéfem společnosti Bata India. Zde jsem odpovídal za tři velké koželužny, výzkum a vývoj a ekologické projekty podniku s 16 000 zaměstnanci a produkcí 65 milionů párů bot ročně. Navrhl a vybudoval jsem v Kalkatě vůbec první čističku odpadních vod z koželužen v celé Asii. Syn Dušan v Austrálii mezitím úspěšně vystudoval medicínu a stal se uznávaným odborníkem v klinické onkologii, dcera Ivana vystudovala knihovnictví a nejmladší Helena vystudovala geografii se zaměřením na satelitní snímkování.
V roce 1992 jsem přijal nabídku Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO) jako hlavní technický poradce. Vedl jsem rozsáhlé ekologické projekty zaměřené na čištění odpadních vod v Indii, Africe, Pákistánu a Bangladéši. V roce 1995 jsem se vrátil do Adelaide a pokračoval v mezinárodní poradenské činnosti, až do penze. Po sametové revoluci jsem jednou v Otrokovicích v hospodě potkal dva někdejší kolegy, kteří měli při kádrových prověrkách za úkol zbavit se mne. Moc se omlouvali, ale já jen mávl rukou a dali jsme si pivo. S manželkou jsme přijali filozofii, že nemá smysl litovat minulosti ani plýtvat energií na to, co mohlo být jinak. Žijeme přítomností a budoucností a náš domov je v Austrálii tam, kde máme rodinu.
Zdeněk „Danny“ Kotásek zemřel v Adelaide v Jižní Austrálii v roce 2015. Díky setkání se stále vitální chotí Helenou, narozené v Nice českému otci a belgické matce, máme jeho zajímavý příběh k dispozici.
