Pavel Šatný
Narodil jsem se v červnu 1948 a vyrostl v Praze, ve městě, které jsem hluboce miloval. Měl jsem klidné dětství, vyučil se nástrojařem, prospěl s vyznamenáním a pokračoval ve studiu strojírenství. Můj svět byl bezpečný, sdílený s mými rodiči a starším bratrem. Pak přišlo Pražské jaro. Alexandr Dubček představil „socialismus s lidskou tváří“—svobodu tisku a volnější trh. Byl to náš hrdina a my cítili opojný závan skutečné svobody. Ráno 21. srpna 1968 však tento sen roztříštilo. Chystal jsem se na chmelovou brigádu jako studentský „zdravotník“, na což jsem neměl žádný výcvik, jen batoh plný náplastí na dívčí puchýře. V šest ráno mi na dveře zabouchal kamarád: „Pavle, vtrhli sem Rusové“. Znělo to naprosto neskutečně.
Běželi jsme Vinohradskou ulicí k budově Československého rozhlasu. Na vrcholu svažující se ulice se objevovaly sovětské tanky a lidé stavěli barikády z autobusů a tramvají. Najednou někdo uvolnil ruční brzdu stojícího náklaďáku. Ten se řítil dolů z kopce a drtil lidi. Pro studenta, který v životě neslyšel výstřel, bylo děsivé vidět mrtvá těla, krev a chaos.
Naštvaný a lehkomyslný jsem vyšplhal na obrněný vůz plný sovětských vojáků a křičel rusky: „Jste jako fašisti!“. Voják tasil pistoli, ale spolucestující vojáci na něj skočili a ruku mu strhli dolů, aby mě nezabil. O chvíli později explodoval náklaďák s municí a kamarád, který mě vzbudil, dostal zásah šrapnelem do ruky. Na Václavském náměstí tanky pálily přímo do budovy Národního muzea, zřejmě si ho spletly s rozhlasem.
Atmosféra houstla a vše vyvrcholilo tragickým pohřbem Jana Palacha
Okupanti obsadili všechno. Doma jsme s kamarádem přemýšleli, jak bojovat. Vzpomněli jsme si na vousaté revolucionáře na Kubě a rozhodli se pro vlastní protest: přes noc jsme vyrobili plakáty s nápisem: „Neholte se, dokud Rusové neodejdou“. Když jsem jeden vylepoval u školy, vojáci mi vystřelili přímo nad hlavou. Kolem mě se sypala omítka.
Atmosféra houstla a vše vyvrcholilo tragickým pohřbem Jana Palacha, studenta o dva měsíce mladšího než já, který se upálil na protest proti okupaci. Když kráčel tichý zástup lidí, uvědomil jsem si, že musím odejít.
Rozhodl jsem se utéct do Británie. Začal jsem psát Věře Traillové, 75leté ruské emigrantce v Londýně. Neuměl jsem anglicky, takže jsem překládal slovo od slova se slovníkem a v jednom dopise omylem napsal: „I shall not molestation you“ (Nebudu vás sexuálně obtěžovat). Přesto mi pomohla získat vízum a ubytovala mě u sebe.
Poté, co jsem v Praze vystál celonoční frontu na tranzitní víza, sbalil jsem si spacák, šortky a minimum peněz. Maminka mi napekla buchty, zamávala mi a řekla: „Pavle, vrať se“. Odpověděl jsem: „Ahoj mami, nebudu dlouho pryč“. Trvalo to deset let, než jsem ji mohl znovu spatřit. Stopoval jsem s cedulí „Czechoslovakia“. V Německu mě svezli američtí vojáci, kterým jsem nerozuměl ani slovo. Ve Francii mě vzali mladí kluci a snědli mi všechny buchty. Dojeli jsme do La Touche u Calais. Když jsem stál na pláži a poprvé se díval na nekonečné moře, říkal jsem si, jaká budoucnost mě čeká na druhé straně.
V Londýně jsem pracoval v italské restauraci. Abych ušetřil, chodil jsem z Putney do Piccadilly do jazykové školy pěšky, občas jsem si připlatil půl penny za koláče s rozinkami. Nakonec jsem si našetřil na starou Škodovku. Jednoho dne jsem hrál tenis se španělským profesorem. Protože jsem ho porazil, nabídl mi dovolenou ve Španělsku. Jel jsem stopem přes Brusel, Paříž a Avignon do San Sebastianu, Barcelony a Pamplony, kde jsem usnul v parku a probudil se mezi pobíhajícími divokými býky. Byla to skvělá dovolená, ale po návratu jsem zjistil, že dům Věry do základů vyhořel. Přišel jsem o všechno.
Přestěhoval jsem se do města Horsham v jižní Anglii za prací v továrně, kde jsem na večírku potkal svou úchvatnou Moniku v minisukni, mou budoucí ženu. Zoufale jsem chtěl odejít z továrny a dostal bláznivý nápad: stanu se fotografem. Navrhl jsem si vizitky ještě dřív, než jsem měl fotoaparát, a nakonec koupil levnou Prakticu, křáp na úrovni mé Škodovky.
Odjel jsem do skotského Aviemore, kde jsem spal v šatnách zimního stadionu. Když mě v lyžařské škole odmítli, vzal jsem práci za barem. Aviemore bylo jako jedna velká rodina. Můj šéf mě inspiroval k prvnímu fotografickému úspěchu: přesvědčili jsme lyžaře, aby sjel nahý z hory Cairn Gorm. Vyrobil jsem z toho pohlednice a ty se prodávaly rychle jako housky.
Brzy jsem se stal lyžařským instruktorem. Sám jsem sice lyžovat neuměl, ale jezdil jsem hned vedle rakouského instruktora Norberta a přesně kopíroval jeho pohyby. S Monikou jsme se vzali, žili v karavanu a já si otevřel malý fotografický obchod s prázdnými krabicemi ve výloze.
Obchod rychle rostl. Připojil se ke mně Stewart, fotograf z Glasgow, který mě držel dál od průšvihů po dalších třicet let. Když byla malá naše dcerka Lenka, hlídal jsem ji tak, že jsem ji posadil do výlohy, aby mávala lidem. Nakonec jsme se přestěhovali do většího obchodu na High Street a najal jsem celý tým. Během kariéry jsem měl možnost fotografovat osobnosti jako Ronald Reagan, Tony Blair, F. W. de Klerk i britskou královskou rodinu.
Já bych dodal, že je ještě větším štěstím žít na skotské vysočině a být součástí této úžasné komunity
Nejnebezpečnějším dobrodružstvím bylo patrně vyjednávání s gangstery. Po jednom focení v Inverness jsem jel do Glasgow vykachličkovat dceřin byt. Zatímco jsem v obchodě kupoval kachličky, vykradli mi auto a vzali fototechniku za 15 000 liber. Vytiskl jsem plakáty s odměnou 1 000 liber a jezdil po drsném sídlišti Black Hill. Zeptal jsem se kluků kopajících si s míčem na zloděje „Cammyho“. Odešli se smíchem, ale já vyskočil z auta: „Kluci, žádná policie, jenom já. Potřebuji své foťáky“. Jeden z kluků byl Cammyho bratr. Brzy mi do auta sedl sám Cammy s obrovským bodyguardem. Řekl jsem jim: „Kluci, vím, že vaše situace je zoufalá. Možná bych udělal totéž“. Cammymu se má upřímnost líbila. „Jseš kurevsky fajn chlap,“ řekl. Přiznal, že foťáky za 15 000 liber prodali dál za pouhou stovku. V Aviemore mi začali volat jiní grázlové, kteří mě chtěli podvést. Jel jsem zpět, našel Cammyho a vysvětlil situaci. Vzal si ten největší maticový klíč z mého auta, strčil ho do rukávu a postaral se o ně. „Už tě nebudou otravovat“. Nakonec mi Cammy zavolal, že technika je připravena. V jedenáct v noci jsem jel k temnému parku u golfového hřiště. Byl jsem vyděšený, na pumpě se mi tak třásly ruce, že jsem se celý polil benzínem. Přiblížili se dva muži v kapucích. Trval jsem na jednání jen s jedním. Druhý si držel ruku výhružně pod bundou. Předal jsem hotovost a dostal zpět nablýskané foťáky, otřené od otisků prstů. „Vidíš, měl jsi mi věřit,“ řekl zloděj. Šlápl jsem na plyn, motor zařval, protože jsem zapomněl zařadit, a uháněl zpět. Časem přišla digitální éra a tyto původní fotoaparáty jsme odložili.
Dnes, když se dívám na Skotskou vysočinu, cítím nesmírné štěstí. Svatba s Monikou byla mým nejlepším rozhodnutím a společně jsme vychovali skvělé děti. O rodiče a bratra jsem přišel příliš brzy, ale Skotsko se stalo mým domovem. Jak řekl známý novinář Andrew Marr, je to obrovské štěstí narodit se jako Brit. Já bych dodal, že je ještě větším štěstím žít na skotské vysočině a být součástí této úžasné komunity. Moje cesta od stopaře bez haléře z okupované Prahy až po fotografa z Highlands byla dlouhá, ale neměnil bych ani jediný krok.
