Viktor Zappner
Narodil jsem se v Trutnově 11. října 1936. Můj blízký vztah k hudbě začal snad už v lůně. Maminka hrála na klavír a byla amatérskou operní pěvkyní. Ráda si pohrávala s melodiemi, improvizovala a dělala s hudbou různé vylomeniny. Otec dokonce před druhou světovou válkou studoval zpěv v Paříži. Později byla naše domácnost, kde vyrůstaly ještě dvě sestry a bratr, plná hudby – klasické, populární, lidové a jazzu.
V roce 1946 mi bylo deset let a začal jsem hrát na klavír. O tři roky později jsem už dal dohromady mou první kapelu v rámci církevní mládežnické organizace (po roce 1951 pak pokračovala pod záštitou klubu dělníků). Vyhrávali jsme o nedělích k tanci i na různých zábavách a v kabaretech. Po skončení základní vojenské služby ve druhé polovině 50. let jsem konečně naplno nahlédl do showbyznysu a začal se hudbou živit. Byly to úžasné časy plné swingu a jazzu. Měl jsem možnost hrát s cikánskými kapelami, orchestry i dechovkami, v barech, nočních klubech, restauracích, kavárnách, divadlech, tanečních sálech, na výletních lodích, venku, vevnitř, pro pasáky a prostitutky i ministry a vlastně pro všechny mezi (střízlivé i opilé). Být muzikantem v tehdejším Československu také nabízelo velmi vzácnou příležitost cestovat do zahraničí a občas vydělat hodně peněz. Nemohl jsem uvěřit mému štěstí, když jsem se spolu s kapelou z Prahy nalodil na výletní loď MS Bremen a poté se dvěma německými muzikanty na MS Europe a téměř 11 měsíců se plavil mezi Kanadou, New Yorkem, Bermudami, Karibikem a Jižní Amerikou. Beznadějně jsem se zamiloval do New Yorku a jeho jazzové scény. Lyžování ve Francouzských Alpách, nákup knih, zakázaných v Československu, v knihkupectví na Columbia University, poslech arabské hudby v Makedonii, návštěva muzea Edvarda Muncha v Oslo, to byly jen některé z úžasných bonusů těch let.
Byly to úžasné časy plné swingu a jazzu
Studoval jsem hudbu na pedagogické fakultě na Slovensku a pokračoval ve studiích pedagogiky a psychologie na Karlově Univerzitě v Praze. Absolvoval jsem roku 1971. Má vášeň pro hudbu se rázem propojila s mým akademickým zájmem. Jako součást specializace na klinickou psychologii jsem zkoumal vnímání hudby ze strany různých skupin psychiatrických pacientů: psychotiků, neurotiků či alkoholiků. Stal jsem se také členem Mezinárodní skupiny pro hudební terapii ve Východním Německu a také spolutvůrcem pracovní skupiny pro hudební terapii, přidružené k sekci psychoterapie Psychiatrické společnosti v Praze.
Než jsme spolu s manželkou a dětmi utekli v červenci 1978 z Československa, pracoval jsem jako klinický psycholog na oddělení léčby závislostí na univerzitní klinice u Apolináře v Praze. Po letech, co se hudba používala ve společnosti k tomu, aby lidi nalákala k dalšímu pití alkoholu, mým úkolem naopak bylo pomoci jim zbavit se prostřednictvím hudby pití jednou provždy.
Zvyknout si v emigraci v Austrálii mi opět pomohl jazz. Po příletu do Hobartu v roce 1979 byla moje rodina představena Elinor Morrisby, flétnistce, která studovala na konzervatoři v Praze a do Austrálie se vrátila teprve před nedávnem. K mému překvapení jsem si na ni vzpomněl jako na ženu, kterou jsem mnohokrát vídal v pražské tramvaji a zaujala mne, protože pokaždé četla jinou knihu o hudbě v angličtině. Představila mi několik skvělých muzikantů, kteří mne uvedli na australskou hudební scénu. Krátce poté, co jsme se usadili v Burnie, jsem se seznámil se saxofonistou Tasem Cwgillem, který v roce 1947 hrál s kapelou britské armády v pražské kavárně Fénix. Svět je malý.
Jazz! Jaké to nádherné umění a jaké to krásné hobby!
Dlouhá desetiletí mého hraní jazzu v Tasmánii jsou dobře zdokumentována v četných novinových článcích naší Jazz Action Society. Od založení v roce 1983 jsme odehráli 242 koncertů v celém severozápadním regionu ostrova. Jsem obzvláště hrdý na skutečnost, že od března 2002 jsme v Burnie pravidelně pořádali týdenní jazzový festival. V roce 2011 jsem byl nominován jako “místní hrdina” na cenu Australan roku za můj přínos pro jazz a umění. V červnu 2013 jsem obdržel medaili Řádu Austrálie za službu umění za propagaci jazzu v Tasmánii. Patnáct let jsem také vykonával funkci hudebního ředitele známého jazzového festivalu Devonport.
Moje kariéra školního psychologa a psychoterapeuta na Tasmánii skončila v roce 2006 odchodem do penze. Znovu můžu každý den cvičit na klavír a dovolil bych si konstatovat: “Jazz! Jaké to nádherné umění a jaké to krásné hobby!”
Viktor Daněk
Viktor je v naší rodině něco jako vzdálený příbuzný. Otec s ním hrál na vojně na kytaru. Celý život byli korespondenčně v kontaktu. Já jsem po něm dostal jméno. Do dnes mám schované magnetofonové pásky s jazzovou hudbou , která v 60 . letech nebyla k mání. Pamatuji si na jeho návštěvu u nás doma někdy v 2. pol. 60tých let. Pluli jsme na veslici po Labi mezi Ústím nad Labem a Děčínem a Viktor něco zpíval snad hebrejsky….
Eva Bucharová
Moc pěkně zpracovaný životopis pána, kterému jsme říkali strejda Viktor. Byl s tátou (Mirek Daněk) dva roky na vojně na Slovensku v Šahách. Stali se z nich celoživotní přátelé a Mirek po něm pojmenoval své první ze tří dětí (Viktor Daněk). Viktor Zappner poslal každý rok Mirkovi shrnutí událostí a fotky. Na každý ten dopis z Tasmánie se vždy vánočně sešla celá rodina. Máme je po tátovi schované jako rodinné dědictví. Přeji Viktorovi Zappnerovi krásné další roky plné radosti a zdraví. Eva Bucharová
Ján Pluhár
S Viktorom som prežil jeden rok. Bývali sme v jednej izbe na internáte počas štúdia na PI v Nitre. Mali sme jedno trio Viktor klavír, Tibor P. kontrabas Jano P. drums. Jana potom vystriedal skvelý bubeník svetoznámy Dodo ŠoŠoka. Ani Dodo, ani Tibor už nie sú medzi nami, ale Viktor áno. Skvelý človek a muzokant.