Jan Dlouhý
Narodil jsem se 20. února 1933 v Praze na Vinohradech s pověstnou zlatou lžičkou v ústech. Můj otec Dominik Dlouhý byl mimořádný a průbojný muž. Přestože jej v mládí vyloučili z gymnázia v Rakovníku pro špatné chování, díky své prozíravosti a obchodnímu duchu vybudoval v meziválečném Československu rozsáhlé podnikatelské impérium – byl vlastníkem České uhelné společnosti, uhelných dolů, travertinových a mramorových lomů, přepravní firmy Slaboch i mezinárodní obchodní společnosti Transexport. Moje matka Anna (otec jí říkal Naďa) vyrostla v jeho firmě ze sekretářky až na prokuristku a jeho životní partnerku.
Prvních šest let mého života mohu vskutku označit za zlatou éru. Žili jsme ve velké vile na Barrandově s úchvatným výhledem na Vltavu. Naším sousedem byl Miloš Havel, ředitel filmových studií. Měli jsme šoféra, kuchařku, zahradníka i služky. Dětské patro mělo vlastní cvičebnu s prosklenou střechou, stolním tenisem a elektrickým vláčkem. Dům disponoval zimní zahradou s palmami, exotickým ptactvem, jezírkem se zlatými rybkami, a dokonce špičkovým protileteckým krytem, zřízeným hluboko pod zemí, který o několik let později zachránil za květnového povstání v roce 1945 tucet lidských životů. K vile patřila rozsáhlá terasovitá zahrada s mramorovým bazénem a sadem. Léta jsme trávili v lovecké oboře v Kersku u Labe, kterou si otec pronajímal. V tamním srubu a na honech se scházela pražská smetánka i političtí představitelé, včetně generála Jana Syrového, národního hrdiny a našeho kmotra. Otec mě brzy učil úctě k přírodě, bezpečnosti při střelbě i lásce k motorismu. Už jako chlapec jsem směl sedět za volantem starého vozu Walter či obdivovat náš dvanáctiválcový kabriolet Tatra s policejní sirénou. Tento bezstarostný svět blahobytu však náhle zahalil stín nacistické hrozby.
Po dramatické plavbě kolem Afriky a po překonání rozbouřeného Atlantiku jsme v únoru 1942 konečně dopluli do Skotska
Jakmile v září 1939 vypukla druhá světová válka, otec věděl, že musíme odejít. Byl na Hitlerově seznamu hledaných osob na vysokém místě. S podplaceným povolením od Gestapa a pasem na matčino rodné jméno jsme v našem voze Škoda přejeli hranice a pokračovali až do Záhřebu. Tím započalo neuvěřitelné šestileté putování. Z Jugoslávie jsme před německou invazí na jaře 1941 unikli přes Bělehrad do Řecka a Turecka. Z Istanbulu naše cesta pokračovala přes Sýrii do britské Palestiny. V Jeruzalémě jsme strávili několik měsíců. Pro malého kluka z Barrandova to byl úplně jiný svět. Bydleli jsme u polské židovské rodiny Jolesových, chodili do francouzské řeholní školy v uniformách a zažívali neustálý nedostatek základních potravin i hrozbu postupujících Rommelových armád. Koncem roku 1941 se rodiče rozhodli vydat se na dlouhou a nebezpečnou cestu do Velké Británie. Protože Středozemní moře bylo neprůchodné, museli jsme obeplout celou Afriku. Na starých parnících Franconia a později Arundel Castle jsme zažívali cvičné poplašné sirény, sledovali s obavami rozbouřenou hladinu i oblohu kvůli nepřátelským ponorkám i stíhačkám, a o Vánocích jsme kotvili v jihoafrickém Durbanu. Můj otec tehdy dokonce sehnal v Mombase v Keni smrk a nechal ho schovat do lodního chladicího boxu, aby nám na Štědrý den v kajutě vykouzlil opravdové Vánoce. Po dramatické plavbě kolem Afriky a po překonání rozbouřeného Atlantiku jsme v únoru 1942 konečně dopluli do Skotska. Ve Velké Británii nás s bratrem poslali do Československé státní školy v Hinton Hallu a později do velšského městečka Llanwrtyd Wells. Byly to roky strávené v chladných internátech, na přídělovém systému, ale i v prostředí chlapeckých rošťáren, fotbalu, skautingu a prvních lásek. Otec mezitím v Londýně pracoval na exilovém ministerstvu financí, kde dostal na starosti přípravu a tisk nových československých platidel. V létě 1945 pak vytištěné bankovky pod osobním dohledem na palubách britských bombardérů Lancaster bezpečně přepravil do Prahy.
Do osvobozené republiky jsme přiletěli až v září 1945 na palubě amerického letounu Liberator. Návrat na Barrandov byl dojemný – naše vila i zimní zahrada byly zázrakem nedotčené. Dokonce ukradené obrazy a rodinné stříbro se později jako zázrakem našly v Bavorsku. Věřili jsme, že se náš život vrátí do starých kolejí. Nastoupil jsem na Nerudovo reálné gymnázium na Malé Straně, vstoupil do Skautu, vesloval na Vltavě, lyžoval v Krkonoších a užíval si mládí. Svoboda však trvala pouhé tři roky. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byly otcovy podniky znárodněny a v dubnu jej dokonce na několik dní zatkla Státní bezpečnost. Ačkoliv ho díky zásahu starých známých propustili, bylo jasné, že musíme zmizet. Otec neváhal. Během léta 1948 systematicky objížděl pohraničí, zakopával rodinné cennosti na tajných místech a připravoval půdu pro náš druhý útěk. 16. října jsme opustili Prahu, s vysvětlením, že míříme na rekreaci na Slovensku. Ve skutečnosti jsme vlakem dojeli do Jižních Čech a za pomoci převaděčů za chladného svítání u obce Strážný pěšky překročili šumavskou hranici do Bavorska. Měli jsme s sebou jen malé kufříky s nejnutnějším oblečením a šperky ukrytými do podšívek kabátů. Následovaly měsíce strávené v utečeneckých táborech a hotelech pod správou americké armády v Regensburgu a Bad Homburgu. V prosinci 1948 jsme se vrátili do Londýna. Evropa ale byla zničená a otec hledal pro rodinu novou budoucnost.
Volba padla na Kanadu. V srpnu 1951 jsme na lodi TSS Canberra vypluli do Kanady a usadili se v Montrealu. Zatímco o rok staršímu bratru Dominikovi se otevřela úspěšná kariéra ve finančnictví, já jsem nastoupil ke studiu chemického inženýrství na McGill University. Studia se stala mou vášní. Navíc tu fungovala spousta studentských klubů. Vstoupil jsem do střeleckého, tenisového i lyžařského klubu, což se mi pro pozdější život v Kanadě velmi hodilo.
Otec zatím prozkoumával možné obchodní příležitosti a jednoho dne jsem se k němu přidal při cestě do Ottawy na schůzku se zástupci ministerstva průmyslu. Příležitosti se nabízely, dokonce jsme si prohlédli jednu prázdnou továrnu, ale rozjezd chemičky vyžadoval spoustu kapitálu a otec žádný neměl. Tak musel záměr opustit. Následujících několik let trávil většinu času navrhováním a patentováním efektivnějších parkovacích domů založených na principu paternosteru. Byla to pro něj v podstatě jen práce pro práci; patenty sice získal, ale komerční zájem o ně nebyl. Chodil na dlouhé procházky, črtal si u rýsovacího prkna a hodně četl. Pro takto nevšedního muže to bylo smutné období – nikdy si nestěžoval, ale do jisté míry se uzavřel do ulity a byl ještě málomluvnější než dřív. Šťastnějším se stal až později, když se dočkal čtyř vnoučat.
pod vedením profesora Billa Gauvina jsem vyvíjel přelomovou technologii AST (Atomized Suspension Technique neboli technika rozprášené suspenze)
V roce 1954 jsem se v Londýně oženil se svou životní láskou Rosemary Lokayovou, která se stala mou věrnou životní i vědeckou průvodkyní. Na McGillově univerzitě jsem v roce 1957 úspěšně obhájil doktorát. Pracoval jsem v Kanadském výzkumném ústavu pro celulózu a papír, kde jsem pod vedením profesora Billa Gauvina vyvíjel přelomovou technologii AST (Atomized Suspension Technique neboli technika rozprášené suspenze) pro termické zpracování odpadních vod a průmyslových kalů. Koncem roku 1958 jsem přijal nabídku amerického koncernu American Cyanamid v Niagara Falls a zahájil úspěšnou dlouholetou kariéru ve výzkumu, vývoji a managementu chemického průmyslu v Severní Americe.
Jan Dlouhý zemřel v roce 2023. O desetiletí dříve odešel jeho bratr Dominik, který se stal významným finančníkem a ředitelem Montrealské burzy. Janovy dosud nepublikované paměti se zajímavými detaily o pražském podnikatelském rodu Dlouhých máme k dispozici.
