Romana Zeman
Když jsem byla požádána, abych o sobě a mém odchodu z Československa něco napsala, tak mě to velmi zaskočilo, protože jsem se nikdy nesnažila svůj život rekapitulovat. Z nějakého důvodu jsem nikdy necítila potřebu to udělat. Uvědomila jsem si, že je to nesmírně těžké. Člověk rád zapomíná na špatné věci a snaží se žít jenom hezkými. Navíc jsem nepsala nic mnoho let. Ve škole jsem měla nejlepší slohové práce, což mě motivovalo si přivydělávat jako studentka psaním fejetonů do novin Práce.
Narodila jsem se do rodiny strojního zámečníka a studentky konzervatoře. Otec, díky svému otci, který byl jako Němec odsunut po válce z Československa, nemohl studovat. Maturitu na gymnáziu získal po externím studiu v roce 1951. Dálkově absolvoval rovněž studium filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Při studiu pracoval jako konstruktér, projektant, od roku 1963 byl odborným asistentem katedry dějin filozofie a logiky na Masarykově univerzitě, kde zároveň do roku 1969 učil. Několik let předtím, než otci byla zakázána jakákoliv činnost, byl zván i do zahraničí k přednáškám, například na univerzitách v Západním Berlíně, Bonnu a Darmstadtu.
Ve škole jsem měla vždy problém, protože jsem odmítala říkat „soudružko učitelko“
Od roku 1968, kdy otec učil na Filozofické fakultě v Praze, jsem byla obklopena intelektuály. Studenti z fakulty k nám chodili na besedy a na přípravy na zkoušky. Tak jsem s nimi prožila také vstup vojsk Varšavské smlouvy, který začal v noci z 20. na 21. srpna 1968. Tím se začal utvářet můj politický a společenský postoj. Ve škole jsem měla vždy problém, protože jsem odmítala říkat „soudružko učitelko“. Vždycky jsem říkala „paní učitelko“, takže jsem mezi vyučujícími nebyla moc oblíbená. Ani nevím, jak jsem se mohla dostat na střední školu, navíc na uměleckoprůmyslovou (obor scénografie), bez protekce. Ve čtvrtém ročníku si mě moje třídní profesorka pozvala do kabinetu a oznámila, že mi nepodepíše doporučení na vysokou školu, protože můj otec nebyl členem komunistické strany, a navíc byl jeden ze zakladatelů KAN (Klub angažovaných nestraníků). To bylo bohužel v době normalizace, kdy pro nestraníky nebylo možné studovat na vysokých školách.
Otec poté, co podepsal prohlášení, že nebude v cizině přednášet, konečně mohl po deseti letech vycestovat do Německa, aby se rozloučil se svým starým otcem. Přednášel tam a kolega ho udal. Navíc jako student profesora Patočky mu hovořil na pohřbu. Následně absolvoval šest výslechů na StB a potom zemřel.
Od toho momentu jsem čekala na možnost odejít z Československa. Podařilo se to až po narození druhé dcery, kdy jsme si s manželem Honzou vyčekali celonoční frontu před cestovní kanceláří Balnea, abychom mohli vycestovat. Celá rodina měla lékařské potvrzení, že potřebujeme mořský vzduch, hlavně dcery, které byly skutečně nemocné. Po celoročním vyčkávání jsme konečně dostali vízum a odjelo se do Itálie. Jaké bylo překvapení, když jsme se dozvěděli, že tábory pro emigranty byly už plné a uzavřené kvůli běžencům z Afriky. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme poznali českého kněze z Vatikánu, který nám pomohl dostat se na sever Itálie do Trenta, kde nám pomohla nejenom církev, ale i místní obyvatelé.
Začali jsme opět věřit lidem. Prožili jsme v Trentu sametovou revoluci, ale odmítli jsme se vrátit. Chtěli jsme v zahraničí něco dokázat. Jenomže jsme se dostali do Kanady v roce 1990, když zrovna začala recese. Pro rodinu, která neuměla pořádně anglicky (já tedy vůbec), to vlastně byla drzost očekávat jakoukoliv pomoc, takže uplatnit se bylo velmi těžké. V době, kdy jsme sem přijeli, lidé byli ještě k cizincům hodně tolerantní, ale nepředpokládalo se, že by emigrantům pomáhali. Ne finančně, ale třeba se zaměstnáním.
Když jsme přišli do Vancouveru, tak jsme se doslechli, že rodina profesora Vladimíra Krajiny, bývalého politika a hrdiny protinacistického odboje, který později v Britské Kolumbii uspěl jako botanik, hledá někoho, kdo by se o něj postaral. Tehdy už mu bylo hodně přes osmdesát. Seznámili jsme se s jeho dcerou a tuto nabídku jsme přijali. Bydleli jsme poslední rok jeho života u pana profesora v domě a pečovali jsme o něho. Byla jsem také požádána, abych přepsala jeho paměti do počítače. Byla to neuvěřitelná práce, kdy jsem musela přečíst 800 stránek rukopisu, abych opravila kolem 200 stran nedokončené knihy.
Manžel mezitím chtěl uplatnit své dřevařské vzdělání z univerzity ve Zvolenu. Bylo mu doporučeno, aby si udělal magisterský titul v oboru lesnictví, které se hodně liší od dřevařiny. Takže vlastně finančně jsem to vše musela držet já a vydělávat peníze. Bohužel škola zůstala nedokončena a manžel musel začít pracovat, jako mnoho jiných emigrantů ve stavebnictví, kde také skončil. V roce 1999 dostal zaměstnání na pile jako inženýr. Ve své inženýrské profesi pracoval pouze dva roky. Od té doby se věnuje stavbě domů.
Díky tomu jsem obdržela v roce 2023 Cenu Tomáše Garrigua Masaryka.
Já jsem vždy tíhla ke kultuře. Byla jsem tedy vždy zaměstnaná, aby rodina měla placené zdravotní výhody, ale po nocích jsem dělala na poloviční úvazek grafický design. Zapojila jsem se do aktivit české komunity a v roce 2007 jsem se stala předsedkyní českého divadla „Theatre around the corner“ po spoluzakladateli dr. Josefu Skálovi, který šel do důchodu. Když jsem v divadle skončila, tak mi tak moc chybělo toto prostředí, že jsme s manželem založili „Art without Borders“, kdy jsme zvali do Vancouveru české a slovenské muzikanty, hlavně jazzové. Zapojila jsem se také do Českého a slovenského sdružení ve Vancouveru a od roku 2013 vydávám více jak třicetistránkový časopis Zpravodaj o naší činnosti ve Vancouveru, včetně všech akcí, které pořádáme. Díky tomu jsem obdržela v roce 2023 Cenu Tomáše Garrigua Masaryka. Toto je nejvyšší ocenění udělované Českým a slovenským sdružením v Kanadě. Získávají ji Kanaďané českého nebo slovenského původu za významné úspěchy, nebo osoby a organizace, které se zasloužily o svobodné Československo či obohatily život Čechů a Slováků v Kanadě.
