Widget Image
The Czechoslovak Talks je projekt zachycující životní příběhy československých krajanů ve světě. Příběhy osobních vzestupů i pádů, příležitostí i překážek a hlavně životních zkušeností, které tímto zachováváme pro další generace.

 

Sledujte nás

Zdeněk Slouka

Narodil jsem se v létě roku 1923. Můj otec byl stolař, za války jen zázrakem unikl smrti v rakousko-uherském zajetí. Jeho výchova, vzory, které jsem měl v něm a jeho druzích legionářích, v bratrech ze Sokola – a taky v prezidentu Masarykovi – mě ovlivnily na celý život.

Po maturitě v roce 1942 jsem byl totálně nasazen ve Škodě Adamov, dlouho jsem tam ale nevydržel – utekl jsem a přidal se k partyzánům. Po válce jsem si myslel, že už bude dobře, začal jsem studovat v Brně sociologii, psát do Lidových novin – tam jsem potkal spoustu skvělých lidí, Ivana Blatného, Josefa Kainara, Oldřicha Mikuláška, …

Stál jsem u zrodu nápadu založit místní sokolskou obec, která nám měla připomínat domov, ale také jsem se snažil nezapomenout na své vzdělání sociologa a na novinářské zkušenosti

Jenže pak přišel únor 48 a nadějím na lepší budoucnost zase na čas odzvonilo. Věděl jsem, že musím něco dělat, aspoň něco málo. A protože jsem měl nějaké kontakty za hranicemi, vybudovali jsme s přítelem Jiřím Nehněvajsou síť, která pomáhala lidem utéct z vlasti.

A nakonec jsem té možnosti těsně před koncem roku využil i já. Já i moje žena Olga jsme to tehdy brali jako dočasnou záležitost – na pár let, než se poměry zase změní. Nedokázali jsme si představit, že takhle to bude už napořád. A chtěli jsme zlepšení situace u nás napomáhat zvenčí. Takže jsme jedné temné noci přelezli hraniční plot pod Břeclavou, pak s falešnými papíry přešli ze sovětské zóny Rakouska do americké…

Na půl roku jsme zakotvili v Innsbrucku, pak jsme odjeli do Austrálie. Dva a půl roku jsem se živil různými příležitostnými pracemi v Sydney – sekal jsem třtinu, nakládal uhlí, chytal krysy v kanálech, … Všechno to byly moc zajímavé práce. Během těch let jsem se vytrvale učil angličtinu a nakonec jsem se uchytil v sydneyské knihovně.

Stál jsem u zrodu nápadu založit místní sokolskou obec, která nám měla připomínat domov, ale také jsem se snažil nezapomenout na své vzdělání sociologa a na novinářské zkušenosti. Jedna moje politická studie se nějakou náhodou dostala do ruky americkému velvyslanci v Canberře. Skrz něj jsem dostal nabídku, abych šel pracovat jako politický analytik do Evropy. Takže ve chvíli, když ze starého kontinentu stále ještě mnoho lidí prchalo, já jsem se vracel zpět.

Vystřídal jsem Frankfurt, Mannheim, Heidelberg, Mnichov, pak mě v roce 1954 přeložili do USA, do Pentagonu. Chtěl jsem studovat na univerzitě, ale to byl problém u mých nadřízených, nechtěli mi to dovolit. Přemýšlel jsem i nad tím, že se současnou kariérou skončím, půjdu někam dělat nočního hlídače a přitom budu studovat. Osud ale chtěl jinak: přivedl mi do cesty Jana Stránského, bývalého kolegu z Lidových novin, a ten mě vzal za Ferdinandem Peroutkou do Svobodné Evropy.

Následujících deset let jsem denně komentoval mezinárodní dění. Během té dekády jsem si splnil sen, vystudoval politologii na New York University a pak si udělal doktorát na Columbia University. Tam jsem od roku 1971 i přednášel, zejména mezinárodní právo. Ještě dříve (roku 1958) jsem byl u zrodu Společnosti pro vědy a umění ve Washingtonu, nějaký čas jsem byl i jejím předsedou. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem občas proklouzl do Československa a nazpět přivážel všelijaké samizdatové knihy.

Osud ale chtěl jinak: přivedl mi do cesty Jana Stránského, bývalého kolegu z Lidových novin, a ten mě vzal za Ferdinandem Peroutkou do Svobodné Evropy. Následujících deset let jsem denně komentoval mezinárodní dění.

Měl jsem to štěstí, že poslední rok před důchodem jsem mohl učit ve své staré vlasti. V akademickém roce 1992/93 jsem přednášel na Karlově Univerzitě. Jakkoliv byl pocit, že se mohu vrátit, krásný, nebylo to zároveň vůbec lehké. Vracel jsem se do svého někdejšího domova po téměř padesáti letech. Z nejbližší rodiny jsem nenašel nikoho. I hroby vzaly zasvé. Myšlení společnosti mi bylo z velké části cizí – a moje uvažování zase jistě bylo cizí lidem v Česku. Přesto jsem se tu po roce 1993 usadil natrvalo, vrátil jsem se k novinařině, psal jsem pro Lidovky, Literární noviny a pro Respekt, servítky jsem si nebral a, upřímně, snad nikdy jsem se necítil takhle svobodný…

Zdeněk Slouka obdržel v roce 2011 cenu Ferdinanda Peroutky za svou publicistickou činnost. Byla mu udělena také Stříbrná medaile Univerzity Karlovy, Medaile Josefa Hlávky od Československé akademie věd nebo Cena Václava Bendy v roce 2013. Ta už bohužel in memoriam. Zdeněk Slouka zemřel před Vánoci roku 2012. Jeho vzpomínky vyšly r. 2009 v nakladatelství Academia pod názvem Jdi po skryté stopě.

Prosinec 11, 2017
Eva Rohan
"Jednou kabaret navštívil Ital, který mi nabídl práci ve Spojených státech. Pracovní povolení bylo...

Zaujal Vás tento příběh?

Napište nám k němu komentář. Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou jsou povinná.