Zdeněk Fabián
Můj život začal na rodném gruntu č. 9 v obci Lejšovka u Hradce Králové. Tady jsem chodil do obecní školy, na jejíž výstavbě se můj děda Václav Fabián jako starosta obce podílel. Základní vzdělání jsem potom dokončil v roce 1939 na měšťanské škole v Josefově. Dětství a chlapecká léta jsem prožíval v prostředí zemědělské usedlosti. Krásné vzpomínky mám na matku Marii (rozenou Bekovou) původem z Libřic, která mně a mým sourozencům Jiřině, Josefovi a Květě mohla věnovat nejvíce času. Byl jsem vychováván k úctě ke druhým lidem a k vlastenectví. Z této dnes již dávné doby mám stále živé vzpomínky, jak se o pouti a o posvícení pekly voňavé koláče, a především jak náročná byla fyzická práce na statku, hlavně o žních. K našemu hospodářství patřil také les a v zimě jsme chodili kácet, i když bývalo hodně sněhu.
Střední vzdělání jsem dokončil na Zemědělské škole v Chrudimi, kde jsem v roce 1944 maturoval. Poté jsem měl jít někam kopat zákopy a hrozilo mi nasazení do Reichu. Zvolil jsem práci učitele a nějaký čas jsem učil v Sobotce. Do válečného období zapadá i moje aktivní zapojení do ilegálního odbojového hnutí Československé mládeže. Stal jsem se krajským vedoucím pro severovýchodní Čechy. Obdržel jsem písemné pověření s instrukcemi k odbojové činnosti, dvě legitimace a vešel jsem ve styk s vedením odboje v Praze. Teprve po letech jsem si uvědomil, jak nebezpečné to celé bylo a co mohlo následovat v případě našeho prozrazení. Po válce byly otevřeny opět vysoké školy. Přihlásil jsem se ke studiu na České vysoké učení technické v Praze a v letech 1945-48 jsem zde studoval zemědělské a lesnické inženýrství. Studium jsem ukončil praktickou a teoretickou zkouškou v polovině června 1948. Tehdy jsem se také oženil s Hanou Pácovou, studentkou práv na Karlově univerzitě. Svatba byla utajená, v soukromém bytě, bez vědomí rodičů.
Cesta s převaděčem byla velice namáhavá. Přecházeli jsme v noci, kdy jsme se drželi za ruce z obavy
Politický vývoj v Československé republice byl po válce zcela v rozporu s mým smýšlením. Zvláště potom po únoru 1948. Rozhodli jsme se v létě s manželkou a s partou kamarádů přejít hranice na Šumavě. Dostavili jsme se do hotelu a podle ujednání jsme kufry s osobními věcmi předali na povoz s koňmi, který je měl přepravit samostatné. Tady jsme měli smůlu, neboť kufry jsme více neviděli. Vrátili jsme se k Českému Brodu a asi po týdnu se opět pokusili o přechod hranic. Cesta s převaděčem byla velice namáhavá. Přecházeli jsme v noci, kdy jsme se drželi za ruce z obavy, aby někdo z nás nezabloudil. Podařilo se. Dostali jsme se do amerického sektoru v Norimberku, kde jsme byli ubytování v československém táboře v Goetheschule. Tady začíná moje životní cesta za hranicemi domova.
Po vystavení dokladů jsme se dostali do Paříže. Odtud jsme v roce 1949 odcestovali na Madagaskar, kam bylo v té dobé soustřeďováno dost uprchlíků z východní Evropy, takže jsme se zde setkali s Maďary, Poláky a příslušníky jiných národností. Narodila se nám dcera Nora. Tady jsem také prodělal malárii, po které jsem byl velice zesláblý. Seznámil jsem se s jedním Čechem, který odešel do USA už po I. světové válce. U nás předtím pracoval v závodě Škoda Plzeň jako konstruktér nářadí. Když Němci stavěli své největší válečné dělo tzv. Tlustou Bertu (Dicke Bertha), tak musel Kruppovým závodům radit, jak vytvořit v hlavni závit. Vyřezat ho v tak veliké hlavni a zakalit ji totiž nebylo jednoduché.
Naše madagaskarské dobrodružství skončilo v roce 1952, kdy jsme se vrátili do Paříže. Byl jsem tam politicky činný v exilové agrární straně a několikrát jsem hovořil do rozhlasu při vysílání do Československa. Po déle než ročním pobytu jsme odcestovali do New York, kde jsem asi jeden a půl roku pracoval na konzulátu Chile. To se nám v roce 1955 narodil syn Peter. Dostal jsem nabídku v South Bend ve státě Indiana od firmy Oliver, kde jsem mohl poprvé uplatnil svoje inženýrské vzdělání. Firma měla dvě továrny s celkovým počtem 6 000 zaměstnanců a zaměřovala se na výrobu zemědělských strojů. Odtud jsem přešel k Lincolnu ve stálé Missouri, kde se vyráběla speciální čerpadla a mazání pro automobily. Zde jsem pracoval do roku 1963, kdy firma otevřela svou filiálku v Bruselu a já jsem se stal jejím zástupcem. Náš rodinný život pokračoval opět v Evropě. Po určité době se zastoupení firmy přesunulo do Leidschendamu, předměstí Haagu v Holandsku, kde jsme setrvali do roku 1972. Do tohoto období přišla rodinná tragédie, kdy manželka Hana v roce 1965 zemřela po náhlé mozkové příhodě. S firmou jsem procestoval celou Evropu. Zaváděli jsme nové výrobní metody a postupy, například použití speciálních lepidel místo svařování.
Moje druhá manželka Elza rozená Rátzová vystudovala v roce 1954 gumárenský obor ve Zlíně, tehdy už Gottwaldově. Se znalostí němčiny a angličtiny byla zaměstnaná v Bratislavě ve firmě Matador. Její cesta k trvalému pobytu v zahraničí byla také velice dramatická. Když přišlo částečné uvolnění poměrů v Československu během Pražského jara, otevřely se také možnosti cestování do západních zemí. Odjela k sestřenici do Ženevy, kde navštívila švédský konzulát a následně odcestovala natrvalo do Stockholmu. Pracovala pro gumárenskou firmu Trelleborg, kde jsme se seznámili.
V roce 1973 jsem měl již dostatek výrobních a technologických zkušenosti a také vytvořené zázemí pro vlastní obchodní činnost. V Západním Německu jsem založil firmu FEO Engineering v Emmerich am Rhein, kousek od holandských hranic. V roce 1981 jsem ji přemístil do Siegburgu u Bonnu. Pořídili jsme si Elzou rodinný domek v Neunkirchen a pak byt v Bonnu, kde bydlíme doposud.
Do Československa jsem se bál, protože jsem v padesátých letech byl odsouzen za opoziční politickou činnost a dezerci
Moje první cesta za železnou oponu proběhla roku 1970 do Budapešti. Režim tam byl mírnější. Za tisíc dolarů jsem se nechal pojistit pro případ, že bych měl problémy s návratem do Německa. Do Československa jsem se bál, protože jsem v padesátých letech byl odsouzen za opoziční politickou činnost a dezerci k dlouholetému vězení. Sledoval jsem ale bedlivě tamní politickou situaci, a především možnosti navázání obchodních kontaktů. Mnohem později jsme s panem Gáborem z Holandska uskutečnili první obchodní cestu do jižních Čech. Jednalo se o zařízení k zamlžováni třešňových sadů proti vymrzání, kontrolu teploty a vlhkosti s pomocí pomoci satelitů. Nabídky jsme rozšiřovali i na Moravu. S americkou firmou Johnson jsme zaváděli linky na pěstováni rajčat, sklízení hrášku, sladké kukuřice a nové způsoby česání některého ovoce. Byli jsme také ve spojení s Františkem Čubou v Agrokombinátu Slušovice. Tento podnik byl velice progresivní v zavádění nových technologií. Poznal jsem, zvláště v počátku, že jsem při těchto návštěvách sledován příslušníky Státní bezpečnosti v civilu. Přicházel jsem do kontaktu s pracovníky podniků zahraničního obchodu jako Motokov a Transakta, které jsem dokonce někdy provázel i při cestách do Ameriky. Dobře si pamatuji, jak se divili tamním životním podmínkám. Doma do té doby slyšeli pouze o bídě, nezaměstnanosti a stávkách. Taková byla jejich mylná představa Ameriky. S některými jsem se po návratu v uvedených podnicích již nesetkal. Udělali chybu a zřejmě někde pravdivě promluvili o tom, co viděli.
Jak vidíte, moje životní cesta nebyla zdaleka snadná. Do cizí země jsem přišel s prázdnýma rukama. Nebylo jednoduché začínat. Hned od začátku mi však byla podána pomocná ruka, neboť Západ viděl, co se v Československu děje. Od dětství jsem doma poznal, že většina práce v zemědělství je fyzicky velmi náročná, zajímaly mne proto všechny možnosti jejího ulehčení a mechanizace. Z domu jsem byl vychováván k pravdomluvnosti, smyslu pro spravedlnost a k vlastenectví. Proto jsem se již za války doma zapojil do odboje proti nacismu a později proti komunismu. Poznal jsem veliký kus světa a díky houževnatosti jsem se propracovával ke znalostem o moderní technice a jejím uplatňování v mnoha oborech, především v zemědělství. Dnes, když jsem se dožil tak požehnaného věku, cítím veliké uspokojeni nad tím, že se znovu mohu setkávat s příbuznými a přáteli v mé rodné zemi. I když jsem většinu života strávil ve světě, odtud jsem vzešel, tady je můj domov, rád se sem vracím a cítím se tady mezi svými.
Zdeněk Fabián zemřel 18. července 2018 v Bonnu ve věku čtyřiadevadesáti let.
