Vlastimil Škvařil
Můj problém v komunistickém Československu byl od samého začátku v tom, že nás rodiče vedli k tomu, abychom byli poctiví a pravdomluvní. Neodradilo nás od toho ani to, že otec kvůli tomu byl propuštěn z policejní služby a pak už mohl pracovat jen jako nekvalifikovaný dělník. Matka následovala, když nebyla považována za dostatečně politicky spolehlivou, aby mohla dále vyučovat děti ve škole.
Studium na Průmyslové školé Mlékárenské v Kroměříži jsem zvládl bez problémů a na umístěnku pak rok pracoval v Liberecké mlékárně. Po skončení vojenské služby jsem jako zdravotní instruktor nastoupil do Hodonínské mlékárny. Žádost vstoupit do KSČ jsem odmítl, což pro mne znamenalo, že jsem po léta neměl nárok na prémie. Možnost nějakého služebního postupu byla už úplně vyloučena.
To už ale přišel 21.srpen 1968. Otec mě probudil v šest ráno se zprávou, že jsme okupování vojsky Varšavské smlouvy. Sedli jsme si na schody a plakali.
To už ale přišel 21.srpen 1968. Otec mě probudil v šest ráno se zprávou, že jsme okupování vojsky Varšavské smlouvy. Sedli jsme si na schody a plakali. Za chvíli jsme se přidali k tisícům lidí, kteří protestovali proti přijíždějícím tankům a armádám. Byly to chvíle, kdy jsme se cítili jako národ silní a jednotní. Naděje, že nakonec zvítězíme a vyhrajeme zpět Dubčekovy reformy nás hnala kupředu.
Trvalo to Rusákům téměř rok, než se jim podařilo všechny ty reformy úplně zlikvidovat. Já jsem věděl, že se nedokáži „znormalizovat“ a mám na vybranou: odejít, nebo skončit v kriminále. Policajti mě už měli na mušce.
Po dlouhých přípravách jsem se nakonec v září 1969 rozhodl s manželkou Jožkou, dvěma syny Vlastíkem a Petrem a kamarádem Zdeňkem emigrovat. Naše strastiplná cesta vedla přes Rakousku do Austrálie.
Nasedli jsem do letadla Boeing 707, pronajatého australskou vládou. Bylo 28. září 1969, 168 uprchlíků z Československa se vydalo do neznáma a jenom jeden z nás mluvil anglicky. O Austrálii jsme nevěděli prakticky nic. Možná jenom to, že je to svobodná země. Začal jsem pracovat v Adelaide ve firmě Amscol, vyrábějící zmrzlinu.
Po nějakém čase mi nabídl zaměstnání Milan Vyhnálek, asi nejznámější Čech v Tasmánii a majitel továrny Lactos na výrobu sýrů. Přestěhovali jsme se posléze do města Burnie, kde se rozeběhla další etapa našeho australského dobrodružství.
Zde jsem pracoval v sýrárně, po nějaké době jsme si pronajali obchod se smíšeným zbožím a občerstvením. Smlouvu jsme měli podepsanou na dobu osmi let. Naším heslem bylo „Náš zákazník náš pán“. Obchod jsme měli otevřený sedm dnů v týdnu, od pondělí do čtvrtka od 8 ráno do 8 večer a v pátek a sobotu od 8 ráno do půlnoci.
Pár měsíců před ukončením nájemní smlouvy mne znovu oslovil pan Vyhnálek s nabídkou, abych se stal jeho partnerem v novém sýrařském podniku. Život mi přinášel další příležitosti, chvíli jsem například prodával reality, ale vždy jsem nakonec skončil u sýrařiny. V polovině osmdesátých let jsme si s manželkou pronajali další krámek s potravinami, takže práce bylo vždy dosti.
Po nějakém čase mi nabídl zaměstnání Milan Vyhnálek, asi nejznámější Čech v Tasmánii a majitel továrny Lactos na výrobu sýrů. Přestěhovali jsme se posléze do města Burnie, kde se rozeběhla další etapa našeho australského dobrodružství.
Do penze jsem odcházel v šedesáti sedmi letech, rozhodně jsem však neměl v úmyslu v důchodovém věku lenošit. V té době jsem se zamiloval do běhání, které se stalo mým velkým koníčkem. Absolvoval jsem například 6 000 km dlouhý běh napříč Austrálií. Celkem 100 dní, 60 km denně a to bez jediného dne volna. Křížem krážem přes Austrálii jsem běžel několikrát. Manželka Jožka mne na závodech vždy doprovází v našem obytném Nissanu Urvan z roku 1984, který nemá klimatizaci ani posilovací řízení. Já běhám a ona řídí. Společně poznáváme stále nepoznanou Austrálii.
Viktora
Znal jsem pana Škvařila když jsem byl malý kluk. Byl to kolega mého táty z mlèkarny v Hodoníně. Podle jeho vyprávění to byl sympatický a správný chlap. Stejné problémy s režimem měl i táta, ale pan Škvaril to vyřešil emigrací. Táta s mámou tu odvahu neměli.
Petr Freitag
Určitě ano, protože manželka pana Škvařila má starší sestru a její dcera je mou ženou. Po Sametové revoluci jsem se několikrát s ním setkal. Mám rád tyto životní příběhy. Mám štěstí, že dle kronik mých dědů znám všední život za Rakouska – Uherska. I moji předci odjeli v roce 1912 do USA. Tak snad ještě dohledám potomky šesti dětí. S pozdravem.
Marian Dančík
Strýc Vlastik udělal dobře, že sebral odvahu nechat všechno tady a s holýma rukama se pustit do budování lepší budoucnosti pro svoji rodinu. Moje máma, jeho sestra, tu odvahu neměla a já si to odnesl celoživotní degradací, revoluce přišla až v mých 27, když jsem opustil Hodonín a stal se bezdomovcem v Jižních Čechách (dostat se bez vzdělání k vlastnímu bydlení a dnes rodinnému domku byla pěkná fuška, i když musím přiznat, že nám s manželkou hodně pomohli VIkina – máma manželky a její manžel Vláďa). V šesti letech jsem se stal nepřítelem socializmu, zakázali mi studovat, po přímluvě babičky komunistky mi povolili jen maturitu v zemědělství, ale k ničemu, nesměl jsem ji použít – i tak mi nastavili maximální povolený výdělek kategorie dělnická 5, ať jsem pracoval kdekoliv, nesměli mne ani zaměstnat jako silomistra, i když mne kriticky potřebovali – nařízená kvalifikace byla D8, tedy maturita nutná, a já měl D5 v papírech jako strop. Jako 63 kg kluk jsem vykládal vagony a tahal třicetikilové pytle po dvou… Do Hodonína Vlastik posílal rodičům amatérské filnmy z Austrálie (zejména Tasmánie), a kdybych neměl zakázáno opustit republiku (dovolili mi Rumunskě hory, nádherné, jen sme projížděli vlakem přes hranice kolonami vojáků se samopaly), byl bych utekl také. Vlastika nesmírně obdivuji, tu odvahu na nový začátek následovala tak tvrdá práce, ale i vědomé rozhodnutí a obrovské úsilí porozumět psychologii Austaralanů, že si to dost lidí ani nedokáže představit. Vlastik byl vždy velmi přátelský a empatický, velmi inteligentní a učenlivý, a jeho profesní i společenský růst o tom vypovídá. Že v pokročilejším věku se pustil do charitativního sportování, běhal v teplotách, že na tmavých kamenech šla uvařit vejce, je pro mne až nepochopitelné. Synovec Marian.