Václav Kostroun
Toto je příběh jedné rodiny, jejíž životy, stejně jako životy bezpočtu dalších, byly hluboce ovlivněny dvěma metlami dvacátého století, národním socialismem a komunismem. Hlavní postavou je můj otec, Václav Kostroun, narozený 31. září 1907 do velmi chudé rodiny ve Slavcích, okres Trhové Sviny, malé vesnici v jižních Čechách. Jako předčasně vyspělé dítě získal stipendium na studium na vyšší státní reálce v Českých Budějovicích. Po maturitě v roce 1926 odešel do Prahy studovat strojní inženýrství na ČVUT, kde v červenci 1932 s vyznamenáním absolvoval. Následující dva roky sloužil v československé armádě v tankové jednotce v hodnosti kapitána. V květnu 1934 byl přijat do Československé zbrojovky a.s. Brno, kde jako vedoucí závodu dohlížel na výrobu munice a provoz závodu. 7. prosince 1935 se v Praze oženil s mou matkou Janou Marií Mastovou. V srpnu 1937 ho nadřízení poslali do Brašova v Rumunsku, aby sloužil jako vedoucí závodu Metrom, S.A., kde dohlížel na instalaci nových strojů a zařízení na výrobu munice. Tam jsem se 30. prosince 1938 narodil já.
V březnu 1940 byl celý kontingent Zbrojovky v Brašově vyslán do Francie, aby pomohl s válečným úsilím. Moje sestra Jane Mary přišla na svět v Paříži 15. května 1940. Když Francie padla do rukou Němců, celá naše rodina, včetně babičky Růženy Mastové, byla mezi mnoha dalšími, které cestovaly na jih do Bordeaux, aby se pokusily dostat na lodě opouštějící Francii. Moji rodiče a my děti jsme se mohli nalodit na loď, která nás dopravila do Falmouthu v Anglii, kam jsme dorazili 20. června 1940. Babička takové štěstí neměla, musela zůstat ve Francii a Němci ji repatriovali do Prahy.
V prosinci 1945 jsme se vrátili, i přes varování přátel, do Československa
Od června 1940 do září 1941 pracoval můj otec ve společnosti Bren Manufacturing Co. v Newcastlu, kde vyvíjel kulomet BREN (Brno-Enfield). Ten byl jedním z řady lehkých kulometů vyráběných ve Spojeném království a používaných převážně britskými ozbrojenými silami téměř šedesát let. V říjnu 1942 se otec připojil k britskému ministerstvu zásobování v Londýně jako technický asistent a rodina se přestěhovala do Londýna. Bydleli jsme na Delaware Road, naproti studiím BBC. Během náletů rodina chodila dolů do sklepa, ale když bomba úplně zničila řadový dům vedle toho našeho, otec se rozhodl, že nemá smysl chodit dolů do sklepa, a tak jsme zůstali v našem bytě ve druhém patře. V květnu 1945 otec opustil ministerstvo a pracoval pro exilovou vládu jako plánovací důstojník, kde pomáhal připravovat plány a postupy pro poválečnou rekonstrukci Československa, a také jako styčný a repatriační důstojník u norských spojeneckých sil.
V prosinci 1945 jsme se vrátili, i přes varování přátel, do Československa. Někollik měsíců byl národním ředitelem Československých hodinářských závodů v Broumově a od srpna 1946 do srpna 1949 technickým ředitelem společnosti Sandrik v Mikulášovicích.
Po převzetí moci komunisty se situace stávala stále obtížnější a otec se rozhodl opustit zemi. Útěk se tentokrát podařil nám všem i s babičkou. Dva roky jsme strávili v Německu, kde otec mimo jiné působil jako ředitel Mezinárodních škol pro výcvik uprchlíků v Ingolstadtu a Neuburgu an der Donau v americké okupační zóně.
V březnu 1951 začalo naše egyptské dobrodružství. Přestěhovali jsme se do Maadi, předměstí Káhiry, kde otec získal zaměstnání jako technický poradce vlády. Navrhl například systém průzkumu a registrace národních zdrojů a dohlížel na jeho implementaci. Zkoumal ekonomické a vojenské přínosy každé vybrané lokality. Jenže v roce 1954 prezident Gamál Násir zahájil intenzivní spolupráci se Sovětským svazem, což pro nás znamenalo nutnost Egypt opustit. Začátkem roku 1955 jsme získali povolení k emigraci buď do Austrálie nebo Spojených. Během pobytu v Maadi jsme se sestrou Jane čtyři roky navštěvovali místní americkou školu a důkladně jsme se „amerikanizovali“. Proto jsme přesvědčili rodiče, aby si zvolili USA. 9. června 1955 jsme připluli do New Yorku.
První rok pracoval otec jako vedoucí výroby ve společnosti Micromat Company v Hillsdale v New Jersey, kterou vlastnil jeho kolega z předválečných dob v Rumunsku. V říjnu 1956 se však rozhodl přestěhovat do Seattlu ve státě Washington, kde nastoupil do společnosti Boeing jako konstrukční specialista. My jsme se vydali za ním o měsíc později. V Boeingu měl plodnou kariéru. Připravoval údržbářské manuály pro letadla řady 707 a 720, které zahrnovaly popis, provoz, demontáž, instalaci a kontrolu většiny systémů. U Boeingu 737 zkoumal systémy a komponenty z hlediska potenciálních úspor nákladů a hmotnosti v oblasti paliva, hydrauliky, klimatizačního podvozku a řízení letu, přičemž některé komponenty přepracoval. Připravil návrh tepelné regulace pro lunární sondu, navrhl systém pro cestující a odpad, nouzový kyslíkový systém, nouzový únikový skluz a jeho rozmístění pro navrhovaný nadzvukový transportní letoun Boeing. Vedle toho navrhl i nouzový kyslíkový systém pro letadlo KC-135 „Nightwatch“ a řídil jeho instalaci.
V roce 1969 začala společnost Boeing propouštět zaměstnance kvůli přesycení trhu s letadly. Otce to zasáhlo dva roky před plánovaných odchodem do penze. Rodiče se nejprve přestěhovali do Ithaky v New Yorku a poté do Woodinville v Kalifornii, aby byli poblíž mé sestry, která žila v Sacramentu. Václav Kostroun starší zemřel na rakovinu tlustého střeva 20. května 1993. Dožil se pádu komunismu v Československu, což ho velmi potěšilo. Nikdy se však nesmířil s rozpadem země. S matkou, která zemřela v roce 1997, jsou oba pohřbeni v Sacramentu.
V srpnu 1968, zrovna během ruské invaze do Československa, jsem získal doktorát
Po všech rodinných putováních mohu označit můj život v Seattlu za bezproblémový. V roce 1960 se celá rodina, s výjimkou naší babičky, stala občany USA, čímž ukončila jedenáct let bez státní příslušnosti. Já jsem maturoval na Franklin High School v roce 1957 a Jane na Garfield High School o dva roky později. Oba jsme navštěvovali a promovali na Washingtonské univerzitě. V květnu 1963 jsem se seznámil se svou ženou Winnie Johnstonovou a už v prosinci jsme se vzali. Následující rok jsem zahájil postgraduální studium fyziky na Oregonské univerzitě v Eugene. Náš syn Václav Eugene (Eugene po dědečkovi z matčiny strany) se tam narodil v roce 1966. Ve stejném roce zemřela naše babička a její tělo bylo přepraveno do Československa a pohřbeno v Praze. V srpnu 1968, zrovna během ruské invaze do Československa, jsem získal doktorát. Následující měsíc jsme s manželkou a naším osmnáctiměsíčním synem jeli Pontiacem ze Seattlu až k Niagarským vodopádům v Kanadě po Transkanadské dálnici. Do Ithaky ve státě New York jsme dorazili 16. září a já nastoupil do svého prvního zaměstnání, na dva roky jako výzkumný pracovník na katedře aplikované fyziky na Cornell University. V roce 1970 jsem se stal stálým členem fakulty a narodila se nám dcera Daniella Jane. Během své akademické dráhy jsem hostoval také na technických univerzitách ve Francii, Brazílii a samozřejmě v České republice.
Když se roku 1977 chystalo vypuštění sondy Voyager 1, můj kolega z fakulty Carl Sagan předsedal komisi vybírající zvukové záznamy, které by s ní putovaly do hlubin vesmíru. Na zvláštní zlatou desku byly nahrány zvuky z pozemské živočišné říše, ukázky hudby různých kultur a žánrů, zvuky lidských kroků, smíchu a zdravice v pětapadesáti jazycích. Mne požádali, abych namluvil pozdrav v češtině. Zní takto: „Milí přátelé, přejeme vám vše nejlepší.“
Voyager I do dnešních dní urazila více než 25 miliard kilometrů a je od Země tím vůbec nejvzdálenějším objektem vypuštěným lidmi. Můj hlas se tedy dostal do míst, kam ještě žádný jiný před ním…
