Widget Image
The Czechoslovak Talks je projekt zachycující životní příběhy československých krajanů ve světě. Příběhy osobních vzestupů i pádů, příležitostí i překážek a hlavně životních zkušeností, které tímto zachováváme pro další generace.

 

Sledujte nás

Olga Horníčková – Nováková

Ačkoliv jsem Češka, když jsem se v roce 1922 – pouhý rok po mé starší sestře Vlastě – narodila, žila naše rodina ve Varšavě. Tatínek Jaroslav, který na začátku Velké války odešel do Ruska, absolvoval tam důstojnickou školu a pak si v nově vznikající československé armádě udělal dobré jméno, totiž spoluzakládal naše velvyslanectví v Polsku, a dokud jsme nemuseli utéct před nacisty, také tam sloužil republice jako diplomat.

Moje sestra byla intelektuálka – vždycky hodně četla, psala básně, s učením nikdy neměla problém – zato já radši chodila plavat nebo na tenis. Přesto jsme byly nerozlučná dvojka, snad i kvůli malému věkovému rozdílu. Chodily jsme dokonce do stejného ročníku ve škole, rodiče to nějak zařídili. Byly jsme jako dvojčata.

Otec, protože byl velký masarykovec, celý život věrný republice, dostal pozvání, aby začal pracovat pro londýnskou kancelář prezidenta Beneše.

Od deseti let jsme navštěvovaly francouzské lyceum. To byla škola pro děti pracovníků na velvyslanectvích, ale i pro dobře situované intelektuální varšavské rodiny. Vyrůstaly jsme mezi vrstevníky snad dvaceti různých národností, moje nejlepší kamarádky byly Židovky. To, že jsem byla od malička učená francouzštině a poznávala tolik zajímavých lidí ze všemožných koutů světa, mě ovlivnilo na celý život.

Když v dubnu 1939 Němci převzali naše velvyslanectví ve Varšavě a válka už visela ve vzduchu, rozhodl otec, že musíme Varšavu opustit. Bylo mi šestnáct. Vzpomínám si, jak jsme celou noc pálili nejrůznější dokumenty, aby nepadly Němcům do rukou. Odjeli jsme do Dijonu, rodiče nám tam našli dobrou školu, kde jsme se mohly učit jak francouzštině, tak češtině. Poté co jsme já i sestra poměrně zdárně odmaturovaly, rodiče nás na pozvání přátel odvezli do Cognacu – bylo to dál od německých hranic.

Otec, protože byl velký masarykovec, celý život věrný republice, dostal pozvání, aby začal pracovat pro londýnskou kancelář prezidenta Beneše. My jsme mezitím chodily do pomaturitní třídy, jejíž absolvování bylo nutné, abychom mohly nastoupit na univerzitu.

Klid ale netrval dlouho; když v červnu 1940 nacisti obsadili Paříž, dala se celá Francie do pohybu. I my jsme museli rychle sbalit to nejnutnější a odjet do Bordeaux k moři, odkud jsme se přeplavili do Anglie. Nebylo zbytí – Čechoslováci v exilu byli pro Němce zrádci, nechovali by se k nám jako k válečným zajatcům. Byl to chaos, spousta lidí, málo jídla, poplašné zprávy, někde padaly bomby, …

Ani Londýn se samozřejmě bombardování nevyhnul. My jsme se ale naštěstí odtud brzy přestěhovali do Oxfordu, abychom mohly se sestrou dál studovat, já francouzštinu, ona angličtinu; do Londýna jezdil jen tatínek za prací. Když jsme přijeli do Británie, angličtinu jsme, na rozdíl od francouzštiny, já ani sestra moc neovládaly. Studovala jsem, ale taky jsem se vdala a narodila se mi dcerka Libuška. Moje tutorka naštěstí měla pochopení. Dostala jsem od ní radu, na kterou se snažím pamatovat celý život: „Když nemůžeš říct nic hezkého, neříkej nic.“

Ano, vdala jsem se! A protože jsme se sestrou byly jako srostlé, slavila se u nás v rodině svatba hned dvojitá. Obě jsme si vzaly vojáky, oba pocházeli od Třebíče; můj Miloš byl důstojníkem československé tankové brigády v Anglii, sestřin Staňa pilot RAF.

Válka skončila a my se všichni těšili, že budeme moci konečně žít v Praze. Na pár měsíců jsme se tam opravdu vrátili, žili jsme se sestřinou rodinou jen kousek od sebe. Miloš dostal práci na ministerstvu zahraničních věcí, v zimě roku 1946 byl služebně poslán do Belgie. Měl se vrátit za tři roky. Jenomže mezitím přišel únor 1948 a všem bylo jasné, že on jako voják západní armády se domů vrátit nemůže. Sebrala jsem děti – kromě Libušky už jsme měli i Marii a malého Jeníka – a odjela za Milošem. Spolu jsme se pak usadili v Montrealu.

nihy.

Tehdy se naše cesty se sestrou poprvé v životě rozdělily. Vlasta zůstala doma, v 50. letech ji propustili z advokátní komory, směla dělat leda tak průvodčí tramvaje.

Tehdy se naše cesty se sestrou poprvé v životě rozdělily. Vlasta zůstala doma, v 50. letech ji propustili z advokátní komory, směla dělat leda tak průvodčí tramvaje. Stýskalo se mi po ní, stýskalo se mi i po rodičích, i když maminka, na rozdíl od sestry, se za námi v 60. letech mohla několikrát přijet do Kanady podívat. Svého tatínka jsem viděla naposledy v pětadvaceti.

Když chtěl můj muž v roce 1977 navštívit svého otce, dostal podmínku: musel „požádat o odpuštění československého prezidenta za to, že opustil svou vlast bez povolení“. „To oni by se mi měli omluvit, že zničili mou krásnou zem!“ rozčílil se Miloš. A samozřejmě neodjel; do vlasti už se nikdy nepodíval, zemřel v polovině 80. let. Mně se krátce poté nějakým zázrakem podařilo získat povolení navštívit matku a sestru, ještě než železná opona padla.

Olgu a Miloše Novákovy obdařil život sedmi dětmi. Všechny dnes mluví česky, všechny Česko navštívily a udržují povědomí českých kořenů i v dalších generacích.

Prosinec 11, 2017
Eva Rohan
"Jednou kabaret navštívil Ital, který mi nabídl práci ve Spojených státech. Pracovní povolení bylo...

Zaujal Vás tento příběh?

Napište nám k němu komentář. Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou jsou povinná.