Nataša Al-Radi
Narodila jsem se v roce 1940 v Českém Ráji jako Nataša Cimbálová. Otec byl učitelem v hudební škole. Od šesti let jsem se učila hrát na klavír. Moje generace vyšla ze základní školy v 50. letech a tím je řečeno mnohé. Byl tehdy velký tlak a preferovaly se technické obory, a tak jsem pro další studia zvolila obor průmysl papíru a celulózy. Ale přitom jsem stále hrála a pilně cvičila na klavír. Otec intenzivně cvičil jógu, zajímal se o mystiku a východní filozofie a já jsem postupně začala také hodně číst o těchto věcech. Na umístěnku jsem se dostala do zaměstnání do Pražských papíren. Přes kamarádku jsem se také seznámila s Iráčanem Yousifem Al-Radim a pět let nato jsme se vzali. Nebylo to však lehké. Rodiče samozřejmě svazek neschvalovali, až později se s tím smířili. Musela jsem dokonce žádat povolení ministerstvo vnitra. Po ročním čekání nejprve přišlo odmítnutí, sňatek povolili teprve po odvolání.
Já zůstala sama v Bagdádu s jeho rodinou. V Praze jsem naštěstí studovala pět let arabštinu na jazykovce
Odjela jsem pak do Iráku na vystěhovalecký pas, s čímž se vázala ztráta občanských práv a zřeknutí se penze. Můj muž v Československu studoval strojírenství na ČVUT a vrátil se do Iráku v roce 1965. Já jsem za ním odjela na jaře následujícího roku. Tenkrát tam bylo těžké sehnat práci, a tak když jsem dorazila do Bagdádu s osmiměsíční dcerkou, on musel nastoupit hned druhý den do práce v Kirkúku (přes 250 kilometrů). Já zůstala sama v Bagdádu s jeho rodinou. V Praze jsem naštěstí studovala pět let arabštinu na jazykovce, ovšem spisovný jazyk se velmi liší od dialektů, takže jsem zpočátku „iráčtině“ rozuměla špatně. Manželovi rodiče, ač staří lidé s tradiční výchovou, mne přijali dobře, taktéž ostatní příbuzní, na pár výjimek. Ale i tak to nebylo lehké. Skutečnost se dost lišila od mých představ. Onemocněla jsem například tyfem a musela na rok vrátit domů kvůli doléčení.
Horko mi tam tolik nevadilo, ač teploty dosahovaly až padesáti stupňů ve stínu, spíše prach, nedostatek zeleně a kultury. Také na řadu věcí jsem pohlížela jinak, například postavení žen ve společnosti, zákony ovlivněné náboženstvím a podobně. Sama jsem nemusela přijmout islám, protože manželova rodina byla sunnitská a sňatek byl potvrzen jen soudem, nikoliv náboženskými institucemi. Ale neměla jsem tam jako křesťanka dědičné právo.
Vadila mi také špatná čistota veřejných prostranství, neukázněnost lidí stát ve frontě v obchodě nebo při nástupu do autobusu, a především obtěžování mužů v tlačenici. Naučila jsem se to ale řešit „ručně-stručně“.
Přišla jsem na to, že musím něco dělat, nejen do nekonečně stírat prach, sedět v místnosti a hledět do zdi. Pořídila jsem si klavír, začala znovu cvičit a sehnala si práci v ústavu krásných umění, později i na akademii, hudební škole, založili jsme komorní soubor, později jsem hrála i v orchestru a u baletu. Manžel si vzal půjčku od státu na stavbu domu. Podmínky byly docela dobré. Máme dvě dcery. Starší studovala architekturu, mladší anglickou literaturu.
Za jeho vlády panoval teror a přísná cenzura. Většina lidí doufala, že potom se situace zlepší
Roku 1979 jsem byla nucena přijmout irácké občanství, jinak by mě vyhostili. Jak známo, další vývoj v regionu nabral dramatický spád. Válka s Íránem, obsazení Kuvajtu a embargo a v roce 2003 pád režimu Saddáma Husajna. Za jeho vlády panoval teror a přísná cenzura. Většina lidí doufala, že potom se situace zlepší, život bez neustálých hrozeb a napětí. Bohužel, opak byl pravdou. Z důvodu osobní bezpečnosti jsem přestala vycházet ven, do práce jsem jezdila jen se svým taxikářem a skupinou kolegů, a ani to se občas neobešlo bez potíží. Po patnácti letech takového života jsme se s manželem rozhodli odejít nadobro z Iráku, kvůli zdraví, obavě z napadení, únosu a tak podobně. Psal se rok 2018. Od té doby spokojeně žijeme v Železném Brodě, starší dcera bydlí nedaleko nás, tu mladší osud zavál do Švédska.
Český cestovní pas mi byl vrácen po sametové revoluci a nyní pobírám penzi, byť symbolickou. V Iráku jsem vždy pracovala jako externistka. Od ministerstva zahraničních věcí jsem roku 2010 obdržela cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky, několik vyznamenání za celoživotní práci mám také od irácké vlády.
