Milan Vítek
Narodil jsem se 7. února 1927 na Královských Vinohradech. Začátkem 30. let se rodina přestěhovala do Karlína, kde v té době otec spolu se svým bratrem Antonínem vlastnili firmu „Stavitelství vozů A+B Vítek“. Po pěti letech obecné školy jsem absolvoval Akademické gymnázium a po maturitě v roce 1946 byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem pořádal zemědělské brigády mládeže. Dokončení studií mně však znemožnil komunistický režim. Na jaře 1948, krátce po vykonání zkoušky z římského práva, jsem opustil Československo, abych se vyhnul jistému uvěznění, které mi hrozilo kvůli mé činnosti v lidové straně, ve studentském spolku Všehrd a také kvůli tomu, že jsem spoluorganizoval pochod vysokoškolských studentů na Hrad na podporu prezidenta Beneše, aby neustupoval tlaku komunistů. Jak známo, už bylo pozdě a pochod skončil neslavně zatýkáním. Předvolání před „očistnou komisi“ na fakultě jsem už ignoroval a věděl jsem, že musím pryč. Doufal jsem přitom, že do dvou let se vrátím s americkou armádou. Naivně jsem přitom věřil, že velmoci nepřipustí druhý Mnichov.
V srpnu 1948 převzala správu tábora Mezinárodní organizace pro uprchlíky
Státní hranice do Německa jsem překročil počátkem května 1948, čtyři měsíce strávil v uprchlickém táboře Wegscheide v Bad Orb. Vedoucím tábora byl zvolen hrabě Karel Parish, majitel panství v Žamberku, který později vlastnil farmy v Kanadě a stal se mimochodem i mým tchánem. Parish vyhledal svého přítele, plukovníka Wooda, který působil jako velitel vojenské policie ve Frankfurtu. Jeho zásluhou dostávali obyvatelé tábora dostatek potravin. V srpnu 1948 převzala správu tábora Mezinárodní organizace pro uprchlíky, Wegscheide byl zrušen a já zamířil do „studentského“ tábora Arsenalkaserne v Ludwigsburgu. Tam jsem dokonce mohl pokračovat ve studiích práva a chodit na přednášky na provizorní Masarykově univerzitní koleji, kterou založili profesoři vedení Vratislavem Brdlíkem, předním našim národohospodářem.
Mezitím jsem získal vízum do Kanady. Podepsal jsem jednoroční pracovní kontrakt jako zemědělský dělník. Na výběr jsem měl doly, lomy nebo zemědělství. Odvezli mne do Bremerhavenu a přesně 23. dubna 1949 jsem lodí SS General Leroy Eltinge dorazil do Halifaxu, spolu s dalšími sto třinácti Čechy a Slováky. Vlakem nás přepravili do tábora na předměstí Toronta, který za války sloužil jako výcvikové středisko pro západní vyzvědače. Přijížděli tam farmáři z Quebeku a Ontaria a vybírali si lidi na práci. Plat se pohyboval mezi 40-50 dolary, se stravou a bytem za měsíc. Překvapující bylo, že farmáře mnohem více zajímalo naše náboženství než znalosti o zemědělství. Musím zmínit, že úředníci kanadského úřadu práce byli vůči nám nesmírně slušní a nápomocní. Celkem jsem pracoval na čtyřech farmách a přesně o rok později, v dubnu 1950, jsem nastoupil jako dělník v torontské dílně vyrábějící žebříky. Byla to však jen sezónní práce. V září 1950 jsem začal „kariéru“ jako truhlář i firmy Philips ve čtvrtí Leaside. Koncem prosince jsem se oženil a o rok později se nám narodila jediná dcera Elizabeth Marie. V té době jsem byl již plně činný v Československém národním sdružení v Kanadě, hrál jsem na klavír v sokolském tanečním orchestru, stal jsem se prvním varhaníkem české římskokatolické farnosti sv. Václava. Pustil jsem se také do politických aktivit a spolu se synem protektorátního ministra Havelky jsme zakládali pobočku národně demokratické strany v exilu.
V průběhu několika let jsem pracoval v různých firmách, než jsem na podzim 1954 zakotvil u firmy Custom Sound & Vision pana Willamse, nejdříve jako technik hi-fi systémů, později jako prodavač. V této profesi jsem pokračoval v dalších dvou firmách, než jsem koncem roku 1962 vyhrál konkurs na místo redaktora v československé sekci kanadského rozhlasu CBC v Montrealu. Zůstal jsem tam v různých funkcích celkem dvacet pět let. Psal jsem, překládal, vysílal, doprovázel i československé návštěvy a delegace při zájezdech do Kanady, natočil jsem stovky rozhovorů. Všichni přitom věděli, že jsem politický uprchlík – Kanaďané, členové delegací, tedy sportovci, umělci, vědci, i komunističtí funkcionáři. Nikdy jsem ale nekompromitoval sebe ani své vyhraněné politické přesvědčení. V roce 1977 jsem byl jmenován ředitelem kanadského vysílání v osmi jazycích do střední a východní Evropy. Razil jsem názor, že obyvatelé zemí v tomto regionu sami nejlépe vědí, jak se jim daří. Nepotřebuji to proto slyšet ze Západu. Jsou naopak zvědaví, jak žijí a co dělají Kanaďané. O tom, že jsme měli u posluchačů v Československu úspěch, svědčí i pozdější založení Společnosti přátel Kanady. Čtyři roky (1983-1987) jsem vykonával funkci zástupce programového ředitele rádia a úzce přitom spolupracoval s Hlasem Ameriky i Rádiem Svobodná Evropa. Do důchodu jsem odešel v listopadu 1978, ale nadále pokračoval v práci.
Velmi mne potěšila akademická rehabilitace na Karlově univerzitě, která mi přiznala čestný doktorát
Po sametové revoluci jsem se velmi zajímal o dění doma. V roce 1992 jsem se na půl roku stal poradcem generálního ředitele Československého rozhlasu Jiřího Mejstříka a dokonce radil i Polskému rozhlasu. Do Prahy jsem i v dalších letech zajížděl poměrně často a byl při ruce Radě Českého rozhlasu. Když se v červnu 1993 nepodařilo ze třinácti kandidátů vybrat nového generálního ředitele, na čas jsem i vykonával tuto funkci. Kanadským velvyslancem navíc v té době byl můj starý přítel Alan McLaine, dlouholetý ředitel sovětského oddělení na ministerstvu zahraničí v Ottawě. Velmi mne potěšila akademická rehabilitace na Karlově univerzitě, která mi přiznala čestný doktorát z práv. Po tak dlouhé době šlo o velkou satisfakci. Zároveň jsem si byl vědom, že má činnost v zahraničí měla negativní dopad na mé rodiče a sestru, které režim dlouhodobě šikanoval. Nikdy jsem si nevedl deník, vždy jsem se spoléhal na svou paměť, která už bohužel dnes není, co bývala.
Milan Vítek zemřel v Torontu 14. května 2014. Stručné vyprávění o svém životě poskytl o tři roky dříve zaměstnankyni velvyslanectví České republiky v Ottawě, paní Miloslavě Minnes, které tímto děkujeme. Bohužel se nepodařilo dohledat žádnou kvalitní fotografii pana Vítka, za což se čtenářům omlouváme.
