Widget Image
The Czechoslovak Talks je projekt zachycující životní příběhy československých krajanů ve světě. Příběhy osobních vzestupů i pádů, příležitostí i překážek a hlavně životních zkušeností, které tímto zachováváme pro další generace.

 

Sledujte nás

Milada Kubíková-Stastny

Narodila jsem se 6. června 1943 v Plzni, kde rodiče vlastnili třípatrový dům. V přízemí byla tatínkova soukromá lékařská praxe, kterou mu po roce 1948 komunisté sebrali. Já s bratrem Jaroslavem (který bohužel nedávno zemřel) jsme chodili na základní školu hned přes ulici. Oba jsme také každý den po vyučování chodili na kluziště. Já začala s krasobruslením, stejně jako bratr, i když toho spíše bavil hokej. Ale tatínek trval na tom, aby pokračoval, zvláště později, když mně se začalo dařit. Bruslili jsme tedy v páru. Ale já jsem vyrostla a byla věší než on, tak mi trenér Josef Klems našel nového partnera, Jaroslava Votrubu. S ním jsem úspěšně závodila na mnoha soutěžích a šampionátech, včetně mistrovství Evropy, světa (5. místo) a Olympijských her.

Zakončila jsem střední školu. Tatínek chtěl, abych šla v jeho stopách a pokračovala na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale nedostala jsem doporučení od „uličního výboru“, který se skládal z několika žen, které žily v okolí, většinou členek KSČ. Měly se mnou pohovor a nelíbil se jim, fakt, že maminka nosila kožichy. Vysvětlovala jsem jim, že se mnou chodila na zimní stadion na tréninky každý den v půl šesté ráno, kdy bývá opravdu zima. Ale samozřejmě byly i další námitky, i když nevyslovené, že rodiče byli představitelé „inteligence“, nikoliv dělnické třídy. Tyto dámy doporučily, abych se přihlásila na Institut pro tělesnou výchovu a sport (dnes Fakulta tělesné výchovy a sportu) Karlovy Univerzity, protože socialistická republika potřebovala kvalifikované trenéry a učitele. Tak jsem se přihlásila a byla přijata.

V roce 1966, po zakončení čtvrtého ročníku na univerzitě, jsem obdržela nabídku od Wiener Eisrevue (vídeňská lední revue), abych se na dva roky přidala k turné po evropských zemích. Každý sportovec či umělec, který získal kontrakt od firmy v západní Evropě (schválený státní agenturou Pragokoncert nebo Pragosport), musel za toto privilegium vrátit značnou částku do státní pokladny. Čím vyšší výdělek, tím vyšší procento musel vyplatit. To byl ostatně důvod, proč mnoho špičkových sportovců a známých umělců emigrovalo. Můj kontrakt vypršel v létě 1968. Právě jsem byla na návštěvě u přátel v Západním Německu, když jsem se dozvěděla o okupaci Československa státy Varšavské smlouvy. Nevěděla jsem, zda se vrátit domů. Němci byli velmi nápomocní, udělali se mnou rozhovor pro noviny a nabídli mi práci učitelky ruštiny a tělocviku ve Westerstede u Brém. Po pár týdnech rozmýšlení jsem se rozhodla k návratu do Prahy. Na jaře 1969 jsem ale pochopila, že tzv. normalizace znamenala pomalý návrat do temných časů komunismu padesátých let.

Čím vyšší výdělek, tím vyšší procento musel vyplatit.
foto - jako vrcholová závodnice v 60. letech

Neúspěšně jsem hledala zaměstnání v některém větším městě v západních Čechách, kde byly zimní stadiony, protože jsem chtěla také trénovat krasobruslaře z místních oddílů. Ale všechna místa byla obsazena uchazeči z politicky angažovaných rodin. Tak jsem nakonec podepsala další kontrakt s Wiener Eisrevue, protože ten rok bylo plánované turné do USA a Kanady. Na naší první zastávce v Montrealu nám přišli fandit čeští krajané, kteří zjistili, že hodně krasobruslařů z revue je původem z Československa, a nabídli nám pomoc, pokud bychom se rozhodli usadit v Kanadě. Potkala jsem jednoho pána z Německa, který v Montrealu otevíral baletní školu. Dal mně a mé přítelkyni Magdaleně, která také uvažovala o emigraci, telefonní číslo na svého bratra v New Yorku, abychom se tam s ním spojili.

Jmenoval se Harald a oběma nám pomohl získat politický azyl v USA. Za Haralda jsem se později provdala a měli jsme dvě děti. Mé první zaměstnání v New Yorku bylo u jiné slavné krasobruslařky Áji Vrzáňové, která spolu s manželem Pavlem Steindlerem provozovala dvě restaurace “Duck Joint”, které se specializovaly na kachní pokrmy. Za nějaký čas jsem začala vyučovat krasobruslení v Queensu, kde jsme tehdy žili. V sedmdesátých letech jsem učila také v Great Neck na Long Islandu, kde jsem se dokonce stala ředitelkou velké krasobruslařské školy se sedmi stovkami studentů a dvaadvaceti profesionálními trenéry. Za mého vedení školy začali svou kariéru čtyři olympionici: sestry Sarah (zlato ze Salt Lake City 2002) a Emily Hughes, Alexander Gammelin a Slovenka Nicole Rajičová.

V roce 1976 jsem se znovu provdala za Břetislava Josefa Šťastného, brusiče drahých kamenů původem z Turnova. Vystudoval šperkařskou obchodní školu a po letech práce v Idar-Oberstein v Německu a kontraktů pro velké obchody s luxusním zbožím jako Tiffany či Wander si otevřel vlastní firmu. Pomáhal také vybudovat specializovanou šperkařskou školu v Jeruzalémě. Zemřel v roce 2009 ve věku šestaosmdesáti let. Máme syna, který také pracuje v oboru šperkařství. Všechny moje děti byli také skvělí sportovci: lyžaři, tenisté, hokejisté, krasobruslaři. Jsem na ně moc hrdá.

Miluji svou vlast a nikdy bych neodešla,

Aktivně jsem se účastnila krajanského života v New Yorku. V osmdesátých letech jsem vstoupila do Českého občanského dobročinného spolku v Astorii (Bohemian Citizens Benevolent Society of Astoria), založeného roku 1892, který ještě před první světovou válkou vybral dost peněz na stavbu vlastní Národní budovy. Stále stojí a její zahradní restaurace a pivnice, jedna z nejstarších ve městě, dokáže pojmout až tisíc hostů. Ve spolku jsem zastávala různé pozice, včetně funkce předsedkyně v letech 2012-2014. Miluji svou vlast a nikdy bych neodešla, nebýt tragického politického vývoje po okupaci v srpnu 1968.

oslava 80. narozenin velké přítelkyně Áji Vrzáňové
s rodinou
se synem
Březen 21, 2020
Daniela Uhrová
Deset let po zmaření Pražského jara a nástupu „normalizace“, po deseti letech kontrolování, špehování
Červen 7, 2020
Jerry Krejzar
Narodil jsem se v roce 1944 v pražské Bubenči Pepíkovi Krejzarovi a Zdeňce Procházkové.

Comments

  • Jana Volfova
    REPLY

    Moc dekuji za clanek o Milade Kubikove. Pamatuji si jako dite, kdyz nas reprezentovala. Jsem z Plzne, tak jsem mela moznost poznat i jejiho bratra Jaroslava. Bohuze, jiz zemrel. Zajimam se o historii krasobrusleni a cokoliv se dozvim o krasobruslarich, udela mi velkou radost.

    Říjen 22, 2022
  • Pavla Velleková
    REPLY

    Jsem kronikářka a zajímalo by mě zda si paní Milada ještě pamatuje na jejich dům v Nové Huti u Plzně. Pro naší ves je to velmi významná osobnost, která tu žila, nebo sem alespoň jezdila a nikdo to vlastně neví.

    Prosinec 10, 2023
  • Nina Růžičková
    REPLY

    Bruslila jsem v Plzni jako osmiletá v oddílu Škoda Plzeň a moc dobře si pamatuji na Miladu Kubikovou a Jaroslava Votrubu. Oba byli skvělí a my jako začínající krasobruslaři jsme je moc obdivovali. Díky za krásné poctenicko, opět jsem se vrátila do svých mladých let.

    Březen 22, 2024
  • Nina Růžičková
    REPLY

    Oprava prosím: Kubikovou

    Březen 22, 2024

Zaujal Vás tento příběh?

Napište nám k němu komentář. Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou jsou povinná.