Kateřina Fuchs
Narodila jsem se 16. května 1921 ve Vídni. Oba moji rodiče pocházeli z Čech. Můj otec, Vilém Neumann se narodil v Křivsoudově na Benešovsku a do Vídně přišel po skončení první světové války. Moje matka, Kamila se narodila v Klučenicích u Příbrami a byla do Vídně poslána do školy. Svatbu měli v roce 1920, otec otevřel firmu, obchodoval se stavební ocelí a matka tam pracovala jako účetní. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie se rodiče „rozhodli“ pro československé občanství. Bydleli jsme tedy ve Vídni jako „cizinci“, což mi však nikdy nevadilo. Zatímco doma jsme mluvili dobře česky, chodili jsme ale do německých škol. Můj otec byl skvělý gymnasta a sportovec. V mládí v Čechách byl cyklistickým závodníkem a měl plechovou krabici s mnoha medailemi, které dostal za vyhrané závody. Ve Vídni byl členem atletického a sportovního klubu. Matka milovala hudbu a byla dobrá pianistka.
Ve 20. letech železná řemesla mého otce vzkvétala. S rodiči a dvěma sourozenci, sestrou Alicí a bratrem Oswaldem, jsme bydleli ve velkém bytě, měli jsme kuchaře a vychovatelku. Ale moc si z toho nepamatuji, byla jsem příliš malá. Pak přišla 30. léta. Téma rozhovoru rodičů se najednou týkalo takových otázek, jako jsou „dluhy, vyrovnání a bankroty“, které oznamoval denní tisk. Zdálo se, že všichni přicházeli o peníze. Toto období zůstalo v mé mysli nejživěji. Před úřady práce stáli fronty nezaměstnaných. Objevily se nepokoje, první mrtví a zranění, byl zavražděn kancléř Dollfuss a nakonec „Anschluss“. Německá vojska pochodovala po hlavní třídě a Vídeňáci byli nadšení.
Do dnešního dne jsem vděčná svým učitelům, kteří mi poskytli vyvážené všeobecné vzdělání
Po ukončení základní školy jsem přešla na gymnázium. Tam jsem nabrala latinu od 5. třídy. Hodně jsem se naučila a vycházela jsem dobře se svými spolužáky. Do dnešního dne jsem vděčná svým učitelům, kteří mi poskytli vyvážené všeobecné vzdělání. Také jsme měli gymnastiku, hráli mládežnické hry a jezdili na lyžařské kurzy.
Naše rodina byla židovská. Ve škole jsme měli náboženské vyučování. Během židovských svátků šli moji rodiče do synagogy. Můj otec věděl, jak číst hebrejsky, a moje matka měla otevřenou modlitební knihu, na které bylo napsáno: „Modlitby za ženy“, ale zjevně nevěděla, co se děje v Tóře. Při těchto příležitostech jsme my děti měly školní prázdniny. Po nástupu Dollfussovy strany jsme byli povinni v sobotu odpoledne navštěvovat bohoslužby pro mladé v nejbližší synagoze, kde jsme dostali modlitební list, který jsme potom museli odevzdat ve škole. Tam byl také nějaký zpěv. Chlapci a dívky museli sedět na opačných stranách. Ve skutečnosti jsem v té době od svých křesťanských spolužáků nezaznamenala žádnou nenávist ani žárlivost. Možná to byl jen můj jednostranný pohled.
Hned následující den po Anschlussu ve škole musely sedět židovské dívky v posledních řadách. Do obchodu mého otce byl záhy přidělen nacistický správce. Tento muž potom doprovázel mého otce na každém kroku. Rakousko se přeměnilo na „Ostmark“. Po skončení školního roku poslali moji rodiče moji sestru a mne k příbuzným v Čechách. S Alicí jsme přistály v Čechách jako ptáci, kteří vypadli z hnízda. Všechno se zdálo jiné. Trochu dobrodružství, a hlavně mé mládí mi umožnilo pochopit a vydržet mnoho věcí, ale také jsem „předčasně“ vyzrála a snažila jsem se postarat o mou sestru a sebe.
Rodiče sami prozatím zůstali ve Vídni i s malým bratrem, který onemocněl záškrtem, ale jako žid nebyl přijat do žádné nemocnice infekčních chorob. Moje matka se o něj musela starat doma. Nakonec přišli o byt a museli si pronajmout pokoj od jiného židovského páru. Podle údajů, které jsem až po skončení války vyhledala skrz židovskou obec, byli rodiče a bratr 28. listopadu 1941 transportováni do Minska. My se sestrou jsme pobývaly u naší babičky a tety v Milevsku, poté v Žatci u otcova bratra Rudolfa a v Plzni u matčiny sestřenice Emmy. Měla jsem si dokončit středoškolské vzdělání, ale po obsazení Sudet bylo zase vše jinak, protože příbuzní uprchli do Prahy.
Přes inzerát jsem našla pozici au pair u rodiny žijící v pražské čtvrti Krč. Neměla jsem absolutně žádnou kvalifikaci. Mluvila jsem česky jen částečně, bylo mi 17 let, byla jsem „zhýčkaná mladá dáma“, bez znalosti světových záležitostí, a hlavně jsem nebyla zvyklá sloužit druhým. Děti zlobily a přesně věděly, jak využít mé nezkušenosti. Po několika měsících mi bylo oznámeno, že končím. Druhé zaměstnání v pražské čtvrti Dejvice skončilo stejně špatně. Proto jsem se rozhodla soukromě vyučovat jazyky. Naučila jsem se také šít, abych se mohla živit. Prosila jsem místní švadlenu, aby mě vzala do učení, což udělala. V té době moje sestra ještě žila v Milevsku. Mezitím v březnu 1939 Německo okupovalo zbytek Československa a Norimberské rasové zákony i zde byly zavedeny v plné síle. Na nějaký čas jsem bydlela v penzionu, který také vařil obědy pro hosty. Tam jsem narazila na mládežnické židovské hnutí známé pod jménem El Al. Pořádalo také brigády v přírodě. Byly známé jako Hakscharahs a jejich program byl vlastně příprava na život v tehdejší Palestině. Tam jsem také potkala svého budoucího manžela, Honzu Fuchse. Do té doby mě moje jazykové kurzy dokázaly udržet finančně. Zanedbala jsem však jakýkoli pokus o emigraci ze země, když to bylo ještě možné. Honza a já jsme už byli svoji a jako pár jsme byli registrováni společně. Svatba byla na radnici přidělené Židům v Praze na Smíchově. Jenže na podzim 1941 začaly transporty do koncentračních táborů. S Honzou jsme se museli nadlouho rozdělit. Já jsem skončila na tři roky v Terezíně, potom krátce v Osvětimi, načež jsem byla naštěstí přidělena do pracovního transportu ve Freibergu v Sasku, kde nás přidělili do továren. Dvanáctihodinové směny, odpočinek jen v neděli. Jídlo se skládalo z brambor v nějaké omáčce a tuřínech. Štěnice a vši kromě neustálého chladu nás neobtěžovaly. Byly jsme velmi špatně oblečené. Měla jsem modré šaty s krátkými rukávy a přes to plátěnou bundu a dřeváky. Na vnitřní straně jsem pod knoflíkem upevnila snubní prsten.
Oblékli ho do americké uniformy a jel v Jeepu jako rozvědka do města Plzně
Válka se k nám přibližovala. To jsme věděly. Asi po čtyřech měsících jsme dostaly příkaz k evakuaci. Bylo velké řazení a sčítání a potom jsme pochodovaly v řadách po pěti do nákladních vozů. Dlouhou dobu jsme cestovaly krajinou bez jídla. Tu a tam vlak zastavil a my jsme se mohli „vystoupit“, abychom se postaraly o naše osobní potřeby. Naše cestování skončilo v Mauthausenu, koncentračním táboře na řece Dunaj v Rakousku. Pouze jedinkrát za pobytu tam nám bylo dovoleno napsat dopis. Napsala jsem své sestřenici Irene Fischerové, abych jí dala najevo, že jsem stále naživu a že hledám Honzu.
Válka skončila a tábor osvobodili Američané. Čeští vězni zajistili návrat mužů a žen do Prahy. Někde našli nákladní auto a pak jsme pokračovali po železnici. Do Prahy, do velké nejistoty. Kdo na nás bude čekat? Kdo z naší velké rodiny přežil to peklo? Měla jsem nesmírné štěstí. Před „odvšivovací stanicí“ v pražských Vinohradech za mnou přišel muž v americké uniformě. Byl to Honza! Jaké skvělé setkání to bylo! Bylo to k nepopsání. Honzu také poslali do Osvětimi a pak do zbrojovky poblíž Lipska. Ke konci války se mu podařilo uprchnout a dostat se k Američanům. Důstojníci hledali tlumočníky s dobrou znalostí němčiny, angličtiny a češtiny. Honza se přihlásil. Oblékli ho do americké uniformy a jel v Jeepu jako rozvědka do města Plzně, kde pomáhal místním jednotkám. Pak jsme se potkali v Praze. Bohužel jsme se dozvěděli, že „konečné řešení“ neušetřilo ani naše rodiny. Nacistické peklo nepřežili moji i Honzovi rodiče, sourozenci, tety, strýcové. Nějak jsme začali žít, jako bychom se znovu narodili. Ale nikdy jsme nemohli zapomenout. Jako bychom zůstali „sami“ na světě. A pak přišly děti, Peter a Jirka. Dokončila jsem také studia a díky znalosti jazyků pracovala v mezinárodním obchodě. Honzovi po válce vrátili obchod s obráběcími stroji, ale po roce 1948 o něj zase přišel a musel pracovat v továrně u soustruhu. Po srpnu 1968 jsme všichni emigrovali do Velké Británie.
Manželé Fuchsovi se usadili v londýnské čtvrti Hendon a oba se živili v zahraničním obchodě a coby překladatelé. Přátelili se s lidmi z celého světa a často cestovali. Jan zemřel v roce 1994, Kateřina v roce 2015.
