Karel Vytopil
Narodil jsem se 10. září 1910 v Brně. Jako malý kluk, v osmi nebo devíti letech, jsem měl nejraději zeměpis a dějepis. Mým velkým snem bylo plavit se po sedmi mořích a navštívit země daleko od Evropy. Hlavně mě bavilo vydávat se s atlasem světa na cesty, samozřejmě jen na papíře, a představoval si, jaké by to bylo v jiné zemi.
Moje studium na střední škole se zaměřovalo na obchod a mým snem nadále zůstávalo poznat svět. V roce 1927, asi šest týdnů před maturitou, mě oslovili a zeptali se, zda bych nechtěl nastoupit do firmy Baťa. V Československu se teprve rozrůstala, její obuv si všichni oblíbili a nejpůsobivější byla skutečnost, že všichni zaměstnanci byli velmi efektivně vyškolení prodejci. Tak jsem se přidal. Po pouhých šesti týdnech práce v prodejně mě požádali, abych se přemístil do Zlína, sídla firmy, která zaměstnávala tehdy přes 10 000 lidí a denně vyráběla 30 000 párů bot. Když jsem přijel do Zlína, bylo to něco, co jsem si nedokázal představit ani v nejdivočejších snech. Nebyla to jen velmi efektivně řízená továrna, ale vlastně celé město pro zaměstnance. Moje první angažmá zde bylo v obchodním oddělení a za pár měsíců jsem zodpovídal za pětatřicet prodejen. I když mi bylo teprve osmnáct let, součástí mé práce bylo učit mladší kluky, čtrnácti až šestnáctileté, různé předměty z oblasti obchodu a ekonomiky. Pamatuji si, že tam byli ti nejpracovitější lidé, které jsem kdy poznal. Bylo normální, že jsme pracovali od 7 hodin ráno do pozdních večerních hodin, ale plat byl výborný, více než polovina příjmů tvořil podíl ze zisku, nakonec se každý snažil vyniknout ve své práci, dostat šanci na povýšení, ať už přímo v továrně nebo v některém z obchodních či exportních oddělení. Tvrdě jsme pracovali, ale také jsme si užívali víkendy a prázdniny. První rok jsem měl možnost jet do Hamburku a vůbec poprvé vidět moře.
Když se pan Baťa vrátil z cesty, začal vybírat další zaměstnance pro vyslání do jihovýchodní Asie
V prosinci 1931 odjel pan Baťa se svými manažery exportního oddělení na velkou služební cestu po severní Africe, Blízkém východě, Indii, Singapuru a Indonésii. Cílem bylo navázat nové kontakty a rozvinou export do těchto zemí. Viděl velké možnosti a zároveň vážné ekonomické potíže po celém světě. Byla potřeba okamžitá akce. Skupina mladých zaměstnanců odjela do Indie, aby postavila první továrnu na východě země a položila základy tamnímu maloobchodnímu podnikání. Když se pan Baťa vrátil z cesty, začal vybírat další zaměstnance pro vyslání do jihovýchodní Asie. V jednadvaceti jsem byl jedním z prvních, kteří byli takto vybráni do Nizozemské východní Indie, dnes Indonésie. Můj sen se splnil. Zanedlouho poté jsem už byl na palubě zaoceánské lodi.
V Indonésii jsem strávil necelé dva roky. Poté, ve třiadvaceti letech, jsem byl jmenován firemním manažerem singapurské a malajské pobočky. Na začátku jsme měli jen osm obchodů, ale po pouhých šesti letech sto sedmdesát pět obchodů a k tomu továrnu na plátěné boty. V roce 1937 firma zakoupila pětipatrovou budovu v centru Singapuru, kde jsme postavili nejmodernější obchod, který navíc nabízel kompletní zákaznický servis jako opravy dámských punčoch, profesionální pedikérský salon atd. Když jsem musel vyrobit nápis Baťa pro naše prodejny obuvi ve znacích čínské abecedy, zjistil jsem, že překlad slova Baťa zní „silný muž“. Já, moje žena Julie a naše tři děti vzpomínáme na Singapur jako na to nejkrásnější období v našich životech. Hráli jsme hodně tenis, koupali se v moři, měli jsme dokonce výborný baťovský fotbalový tým „Morava“. Protože jsem byl nejen manažerem společnosti, ale i brankářem, kamkoliv jsem šel, všichni mě znali.
V roce 1941 jsem byl poslán zpět do Indonésie. Když válka začala, Američanům, Britům a dalším cizincům jejich velvyslanectví doporučovala, aby odešli, protože se očekávalo, že Indonésie bude brzy napadena Japonskem. Všichni baťovci však zůstali. Za krátkou dobu skutečně přišli Japonci. Auta a nábytek nám vzali. Byli jsme přemístěni do nedalekého tábora a zůstali pod neustálou kontrolou. Během následujících tří a půl let okupace jsme museli použít vše, co jsme měli v domovech a úspory, k výměně za jídlo s Malajci. Po skončení války v srpnu 1945 jezdila naše baťovská skupina několik měsíců denně do továrny, aby závod ochránila před drancováním. Jávští partyzáni začali bojovat s okupačními silami a jednoho dne jsem se znovu utvrdil ve vděčnosti za to, že patřím k Baťovi. Když jsem se jel podívat, co se stalo s jedním z našich obchodů, padl jsem do rukou partyzánské skupiny, která zamýšlela mě zabít. Když mě chtěli odtáhnout, jeden z čínských skladníků na ně začal křičet: „On není Holanďan, je od Bati!“ To znamenalo, že jsem byl považován za něco jiného než nenáviděného kolonialistu a mělo se se mnou zacházet spíše jako s přítelem. Jméno Baťa a respekt, který si firma získala, mi vlastně zachránily život. Měli jste vidět, jak se změnily výrazy ve tvářích mých únosců. Dokonce se omluvili.
Moje největší vzrušení bylo, když jsem měl příležitost pohovořit s Mahátmou Ghándím
Můj další úkol nastal v roce 1947, když jsme odjeli do Indie. Byl jsem jmenován vedoucím továrny ve státě Bihár. Pamatuji si, že při jedné z prvních návštěv manželů Baťových guvernér státu trval na setkání s nimi a zajistil jim třicetiminutovou audienci, která se nakonec protáhla téměř na dvě hodiny. Když se ohlédneme za těmi dny, myslím, že žádný předseda představenstva nebo ředitel společnosti nepotkal tolik prezidentů, guvernérů, premiérů, vysokých státních úředníků a předních podnikatelů jako náš pan Baťa. Moje největší vzrušení bylo, když jsem měl příležitost pohovořit s Mahátmou Ghándím, duchovním vůdcem všeho lidu Indie. Mohli jsme být součástí historických událostí těchto rozvíjejících se zemí a národů a nikdy na to nezapomenu. V roce 1954 jsem měl skvělou příležitost pracovat v Pákistánu pro Guse Doležala, který byl v té době ředitelem pobočky. Tamní Baťův závod postavil od nuly a zaměstnával přes 3 000 lidí. V roce 1955 jsem byl poslán do Rhodesie. Baťův byznys tam byl velmi dobře organizovaný. Náš obchod v hlavním městě Salisbury byl nejluxusnějším obchodem v Africe a již ve druhém roce své existence prodával v průměru 1 400 párů bot týdně. Nebyl to však můj poslední úkol. V roce 1962 jsme přišli do Batawy v Kanadě, o tři roky později do Salemu v Indianě a od roku 1971 jsme žili v Belcampu v Marylandu. Abych to uzavřel, naše kariéra v celosvětové Baťově organizaci byla pestrá a nadmíru zajímavá. Někdy jsme měli opravdové problémy, abychom dosáhli nemožného. Bývaly naopak doby, kdy jsme byli požehnáni vpravdě královskými podmínkami. Během války nastala doba temna a velkého nebezpečí, ale pro ty z nás, kteří zasvětili svůj pracovní život Baťovi, nakonec vždy přišel čas radosti a uspokojení z úžasných úspěchů.
Karel Vytopil, který byl také dlouholetým rotariánem, odešel v roce 1975 do důchodu, přestěhoval se do Austrálie a zemřel o patnáct let později ve věku 79 let. Jeho vzpomínkové vyprávění pochází z fondu firmy Baťa, uloženého v archivu Torontské univerzity.
