Jiří Flosman
Narodil jsem se v malé vísce Mlýnské Struhadlo v jižních Čechách 13. dubna 1937 do rodiny mlynáře jako nejmladší ze tří synů. Flosmanův mlýn patřil rodině po generace a byl životně důležitý pro okolní vesnice. Během nacistické okupace jsme žili v neustálém strachu, neboť jsme českým lidem prodávali mouku pod cenou a překračovali tím kvóty, stanovené nacisty.
Mlýn běžel i v jednu nebo ve dvě hodiny v noci, aby se zabránilo odhalení. Několikrát u nás bylo Gestapo, naštěstí jsme jim vždy se štěstím vzdorovali. Se skončením druhé světové války uspořádali sousedé ve vsi na počest našeho statečného otce a celé rodiny slavnostní přehlídku.
Během nacistické okupace jsme žili v neustálém strachu, neboť jsme českým lidem prodávali mouku pod cenou a překračovali tím kvóty, stanovené nacisty. Mlýn běžel i v jednu nebo ve dvě hodiny v noci, aby se zabránilo odhalení.
Přesto se naše rodina, která zůstala věrná svému národu, když mnozí jiní kolaborovali, dostala do stínu podezření. Rodiče byli označeni za antikomunisty a kulaky a po únoru 1948 se stali terčem. Hořící cigarety v lese, který sousedil s naším mlýnem, uprostřed noci dávaly vědět, že jsme neustále sledováni. K nebezpečí přispěl i můj strýc Josef Ševčík, maminčin bratr, který byl poslancem parlamentu za národně socialistickou stranu a ukrýval u sebe člena vlády. Vybral náš mlýn, aby zde ukryl před komunisty prchajícího ministra Huberta Ripku. Ten záhy po smrti Jana Masaryka nepozorovaně odjel do Plzně a odtud k nám do mlýna.
Ačkoliv si nepamatuji, jak dlouho se u nás skrýval, vím, že jsem si jednou přistavil žebřík k oknu místnosti, do které jsem měl zakázáno chodit. Překvapilo mě, že tam seděli tři muži, kouřili a hráli karty. Po mém objevu mě rodiče nechali přísahat na Boha, že o tom nebudu s nikým mluvit. Nevím, jestli to bylo kvůli mému objevu, nebo protože už přiletělo záchranné francouzské letadlo, ale Ripka byl přesunut do nedalekých lesů v Plánici a čekal na záchranu. Matka mu dala jídlo, noviny, baterky a dokonce mou pláštěnku.
Po Ripkově odletu proběhlo vyšetřování a na naši rodinu padlo podezření. Protože probíhalo znárodňování, úřední návštěvy mlýna byly čím dál častější. Přijížděli k nám ve stejných autech, které jsem si pamatoval u gestapáků.
Když jsme byli varování rodinným přítelem, bylo jasné, že musíme zmizet. Tatínek a nejstarší bratr vyrobili falešné dno u nákladního automobilu, do kterého jsme se spolu s několika přáteli ukryli a uprchli všichni za hranice.
Po dramatickém útěku, při kterém jsme byli zadrženi americkou hlídkou, naše rodina skončila v uprchlickém táboře v jižním Německu. Zde jsme čekali, psali žádosti o víza a hlásili se u různých zemí, aby nás přijaly.
Po více než roce v táboře jsme se konečně plavili do Kanady. Po třech týdnech na lodi General CC Ballou jsme se vylodili v Nova Scotia, poté sedli na vlak mířící do Ontaria. Rodiče si zde nejprve museli odpracovat povinnou dobu u sponzorů, kteří nám umožnili vystěhování do Kanady.
Po dramatickém útěku, při kterém jsme byli zadrženi americkou hlídkou, naše rodina skončila v uprchlickém táboře v jižním Německu. Zde jsme čekali, psali žádosti o víza a hlásili se u různých zemí, aby nás přijaly.
Počátkem padesátých let se mi dostalo zajímavé příležitosti. Hubert Ripka byl tehdy na návštěvě v Torontu a já jsem byl shodou náhod požádán, abych mu dělal řidiče. Při vstupu do auta mne uvítal slovy: “Ty musíš být ten zvědavý Jirka!“ Kdo by řekl, že se s tímto pánem potkám o několik let později v zemi vzdálené několik tisíc kilometrů od mého rodného domova.
V Kanadě jsem se usadil, pořídil jsem si zde malou svářecí dílnu. Po 46 letech v podnikání jsem jako čerstvý osmdesátník odešel do důchodu. V současné době si užívám penze se svojí milovanou manželkou Sandrou.
Pavel Flosman
Moc