Widget Image
The Czechoslovak Talks je projekt zachycující životní příběhy československých krajanů ve světě. Příběhy osobních vzestupů i pádů, příležitostí i překážek a hlavně životních zkušeností, které tímto zachováváme pro další generace.

 

Sledujte nás

Jaroslav Profous

„Narodil jsem se v Rosicích u Chrudimi, kde můj otec působil jako učitel. Už na gymnáziu jsem vstoupil do sociálně demokratické strany, byl jsem také aktivní v různých studentských spolcích, včetně Svazu československého studentstva. V roce 1932 jsem získal doktorát práv na Univerzitě Karlově, přičemž jeden semestr jsem strávil na pařížské Sorbonně. Po vojenské službě jsem nastoupil na ministerstvo financí, které mě díky znalosti němčiny poslalo do Chebu. V pohraniční jsem měl možnost poznat smýšlení a cítění našich Němců. Až do tragických událostí na podzim 1938 jsem úzce spolupracoval se sudetoněmeckými sociálními demokraty, kteří spolu s námi bránili republiku proti Henleinovým bojůvkám. Po nacistické okupaci jsem se zapojil do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme, byl jsem zatčen Gestapem a většinu války strávil v koncentračním táboře.

Až do tragických událostí na podzim 1938 jsem úzce spolupracoval se sudetoněmeckými sociálními demokraty, kteří spolu s námi bránili republiku proti Henleinovým bojůvkám.

V roce 1945 jsem musel na nějaký čas na léčení do Tater, než jsem se mohl plně zapojit opět do činnosti sociální demokracie. Mimoto mě zvolili generálním tajemníkem Fondu národní obnovy – Osidlovacího úřadu, který měl na starosti obnovu pohraničí po vysídlení Němců. Vystoupil jsem na stovkách veřejných schůzí a neváhal ostře kritizovat komunisty, kteří se v bývalých Sudetech chovali jako dobyvatelé. Nepřekvapilo mě proto, že po únorovém puči jsem byl jako jeden z prvních vyloučen ze strany a označen za zrádce dělnické třídy. Hrozilo mi zatčení, tak jsem krátce poté uprchl do Rakouska.

BOrganizoval jsem tábor pro československé uprchlíky v Innsbrucku. Po úspěšném zajištění humanitárních zásilek našim lidem jsem byl pozván do Švýcarska, abych se zhostil podobného úkolu v Curychu. Za několik měsíců jsem pokračoval do Belgie, dal tam podnět k vydávání exilového časopisu Hlas a v březnu 1950 uspořádal v Bruselu oslavu stého výročí narození T.G. Masaryka. Podílel jsem se také na založení mezinárodní organizace bývalých politických vězňů. Jako její delegát jsem často cestoval po Evropě a upozorňoval na tábory nucených prací v komunistickém Československu.

V létě 1952 jsme se s manželkou Helenou natrvalo přestěhovali z Evropy do USA. O pět let později jsme oba získali americké občanství. Bydleli jsme v newyorské čtvrti Bronx, narodila se nám dcera Helenka a syn Jiří. Živil jsem se nejdřív jako číšník v klubu pro smetánku na Manhattanu a jako úředník jedné dopravní společnosti, než jsem na dlouhou dobu zakotvil na místě účetního v energetické firmě Columbia Gas System Service.

V New Yorku historicky žila početná česká komunita, hlavně v okolí 73. ulice na Upper East Side. Najdete zde také Českou národní budovu, postavenou v roce 1896 z dobrovolných příspěvků krajanů. Kromě spolkových místností a velkého sálu na koncerty a divadelní představení budova v prvním patře poskytovala prostor i pro dvě třídy krajanské školy. Právě pravidelné odpolední vyučování třikrát týdně udržovalo mezi mladými generacemi povědomí o českém jazyku a kultuře. Vydalo se zde i několik českých čítanek.

Živil jsem se nejdřív jako číšník v klubu pro smetánku na Manhattanu a jako úředník jedné dopravní společnosti, než jsem na dlouhou dobu zakotvil na místě účetního v energetické firmě Columbia Gas System Service.

Po více jak třicet let jsem v České národní budově zajišťoval průběh krajanských slavností a vyřizoval nutnou administrativu. Budova chátrala a chyběly prostředky na celkovou rekonstrukci. Zástupci některých spolků dokonce navrhovali lukrativní pozemek prodat. Dohady vyvolaly mnoho zlé krve a skončily až u soudu. Pro mne osobně byl spor zvlášť nepříjemný. Lidé mi odmítali podat ruku, vyhrožovali mi, celá komunita se na několik let octila v hluboké krizi. Naštěstí jsme docílili, aby budova zůstala v českých rukou. A to je hlavní. Snad se ji podaří zachránit.

Jaroslav Profous zemřel 27. ledna 1989. Nedočkal se tedy pádu komunistického režimu ani nákladné rekonstrukce České národní budovy, kterou financovala Česká republika. Ke slavnostnímu znovuotevření došlo přesně před deseti lety, v říjnu 2008. Dnes je sídlem českého konzulátu, konají se zde časté kulturní akce, budova opět funguje jako pulzujícího srdce krajanů v New Yorku.

Prosinec 11, 2017
Eva Rohan
"Jednou kabaret navštívil Ital, který mi nabídl práci ve Spojených státech. Pracovní povolení bylo...

Zaujal Vás tento příběh?

Napište nám k němu komentář. Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou jsou povinná.