Jan Otáhal-Měchura
Pocházím ze Šardic u Kyjova, ale od dětství jsem žil v Brně. Vystudoval jsem učitelský ústav, ale nikdy se profesi pedagoga nevěnoval. Ale v roce 1934 jsem si zařídil ve vlastním domě v brněnské čtvrti Komín autoškolu, kterou jsem vedl až do německé okupace v největším rozsahu, během okupace v míře omezené a po osvobození ji opět rozšířil a přesídlil do nových místností na Zelném trhu č. 12. Nejdříve jsem pracoval zcela sám s jedním vozidlem, poté jsem přijal pět zaměstnanců a pořídil tři automobily a dva motocykly. Učebny jsem vybavil nejmodernějšími vlastnoručně zhotovenými modely, takže byla jednou z nejlepších v republice. Měl jsem desítky klientů. V té době končilo mé soužití s manželkou Hedvikou, protože jsem navázal důvěrný vztah s mou sekretářkou Boženou Juránkovou. 31. března 1948 byly všechny brněnské autoškoly znárodněny, a i do té mé byl dosazen nový „politicky spolehlivý“ ředitel. Mé děti již Milan a Alena byly již dospělé, v republice by mi nebylo dovoleno nadále podnikat, proto jsme se s Boženou rozhodli v červenci uprchnout do Rakouska.
přistáli jsme na ostrově květin (Ilha das Flores) u Rio de Janeira, kde se nacházela hlavní přijímací stanice přistěhovalců
Tři měsíce jsme strávili v uprchlickém táboře v Salcburku, než jsme byli přijati do emigračního transportu do Brazílie. Posledního prosincového dne roku 1948 jsme přistáli na ostrově květin (Ilha das Flores) u Rio de Janeira, kde se nacházela hlavní přijímací stanice přistěhovalců, podobná té na Ellisově ostrově v Novém Yorku. V přístavu nás zaregistrovali, dali nám staré příbory a hrnky a odešli jsme do velkých cihlových baráků, kde se o nás dále nikdo nestaral. Pro jídlo se chodilo do společné kuchyně a na tabulích v přístavu bylo vždy napsáno, jací odborníci jsou právě potřeba.
V Brazílii panoval nedostatek strojníků, zemědělských dělníků i lékařů. Chodili jsme s Boženou po tomto podivném ostrově, plném vysokých palem, exotických keřů a květin. Koupil jsem několik citronů a ananas. Jedli jsme ho poprvé po mnoha letech, neb ve zchudlé Evropě nebylo ani pomyšlení na takový přepych. Pak jsme dostali povolení odjet člunem na pevninu. Když jsme v Rio de Janeiru spařili celé ulice se stovkami obchodů, zatočila se nám hlava nad tím nevídaným bohatstvím. Koupil jsem Boženě sardinky a čokoládu, pro nás nevídané pochoutky. Když jsme se procházeli přístavem, zametači právě házely do moře snad čtyřicet tučných slepic, které pošly hrozným vedrem. Slepice plavaly na hladině jen chvíli, jedna po druhé mizely v hubách velkých dravých ryb. Užasli jsme. Cožpak se tu dá tak plýtvat něčím majetkem? U nás by lidé slepice snědli nebo jinak využili každého kousku. Mysleli jsme zkrátka příliš evropsky.
V neděli jsme chodívali na katolické bohoslužby v kapli na kopečku nad mořem. Kněz mluvil krásnou spisovnou němčinou, které jsme všichni rozuměli. Mluvil o tom, jak před čtyřmi sty lety přistáli v této zemi Portugalci a zahájili činnost polní mší. Modré moře jemně šumělo, v něm se odrážela modrá obloha a nám kanuly slzy z očí. Všichni jsme byli lidé bez domova, bez vlasti, celá minulost ležela za námi. Jaká bude budoucnost?
Parné a žhavé léto bylo v prosinci v plném proudu. Dole u moře na trávníků jsme téměř nemohli dýchat, na kopečku vál příjemný vánek. Jídlo nestálo za mnoho, nejvíce mi chutnaly banány a výborná černá káva, jaká se nikde jinde na světě nedostane. Za tři týdny jsem dostal zaměstnání v São Paulu v továrně General Motors jako elektrikář. Evropští dělníci byli v automobilce vítáni, protože byli vytrvalí v práci. Když mne vedl kancelářský pomocník na pracoviště, upozornil mne, že v Brazílie se pracuje pomalu, abych se tedy mnoho nehonil. Velmi podivná zásada, na níž jsem si opět vzpomněl, když jsem se dozvěděl, že jeden český malíř levných obrazů si napsal v průčelí své dílny: „Kdo v Brazílii mnoho pracuje, nemá čas vydělávat peníze.“
Život v Jižní Americe mi vyhovoval, přesto jsem skrytě toužil po USA
Našli jsme si s Boženou malou světničku v blízkém předměstí a začali žít náš brazilský sen. Narodili se nám dva chlapci. Později jsem si otevřel vlastní dílnu na opravu elektrotechnických součástek automobilů a vyzkoušel jsem si i farmaření, když jsme koupili usedlost v divočině u městečka Londrina. Život v Jižní Americe mi vyhovoval, přesto jsem skrytě toužil po USA. Sen se splnil v roce 1957. Přestěhovali jsme se do Houstonu.
Jan Otáhal-Měchura v Texasu provozoval až do penze benzinovou pumpu, choval včely a prodával mateří kašičku farmaceutickým firmám. Zemřel roku 1974 v pětasedmdesáti letech. O čase stráveném v São Paulu napsal a vlastním nákladem vydal čtivé vzpomínky pod titulem „Brazílie – země pod jižním křížem“. Druhá manželka Božena, která začala užívat jméno Beatrix, knihu opatřila ilustracemi.
