Helena Urválková
Brzy na jaře roku 1989 mi bylo čtrnáct a půl a chodila jsem do prváku místního gymnázia, když najednou přišla velká novina. Maminka mi důvěrně sdělila, že se s tatínkem rozhodují emigrovat. Taková odvaha! Můj o čtyři a půl roků starší brácha Daniel už prý jejich návrh opustit náš domov ve Frýdlantě, malém městě na úpatí Jizerských hor, odsouhlasil a teď bylo na mně říct ano či ne. Už nějakou dobu jsem jako žákyně základní školy v totalitním Československu vesele žila s předtuchou, že můj dospělý život bude někde jinde než na rodné hroudě. Byla to mlhavá představa, které jsem nevěnovala moc pozornosti, i když se mi to zdálo trošku zvláštní, když každý pokus představit si budoucnost měl stejný výsledek – nebylo to v Čechách. Jelikož jsem už tehdy byla velký snílek a dobrodruh, nijak jsem se tomu nevzpírala a brala jí spíš jako samozřejmost osudu. Teď jsem měla radost, že se v mém životě konečně děje něco opravdu důležitého. Hlavou mi ještě problesklo, co by takové opuštění domova, možná už navždycky, ve skutečnosti obnášelo. Pomyšlení na kamarády, školu, babičku, našeho pejska Míšu, tety, strejdy, sestřenice a bratrance, rodné město, náš dům, zahradu, okolní lesy. Celým tělem projel závratný strach. Můj mozek už ale intuitivně věděl, co je v dané situaci nezbytné. Bezděčně jsem ten nepříjemný pocit potlačila. Můj vnitřní hlas mi jemně, až posvátně našeptával, že jde o cosi osudového. Svůdný závan dobrodružství napomohl tomu definitivně mě získat na svou stranu, a už nebylo dál co řešit. Odměnou za okamžité rozhodnutí byl pak opojný pocit svobody. Začala jsem se moc těšit na tento krok do neznáma.
Chápala jsem instinktivně že rodiče Jiří a Helena ve svých 42 letech bojují za lepší život pro celou naši rodinu
I když se mnou pěkně cloumala puberta, cítila jsem zodpovědnost nezklamat rodiče, když mi bylo svěřeno takovéto tajemství. V době do odjezdu jsem to nesměla nikomu prozradit, ani nejlepší kamarádce. To byl téměř nadlidský, ale zároveň i velice uspokojivý úkol, protože jsem byla hrdá, že konečně dělám něco konkrétního v boji proti režimu. Neměla jsem ponětí, jak je to nebezpečné, a jen letmo si uvědomovala, že to tehdejší systém nepovoloval. Celou bytostí jsem byla přesvědčená že je to jediné správné. Chápala jsem instinktivně že rodiče Jiří a Helena ve svých 42 letech bojují za lepší život pro celou naši rodinu, zvláště mě a bráchu, jak nejlíp umějí. To jsem tehdy ani nevěděla, že můj tatínek jakožto organizátor zájezdu do Norska, ze kterého jsme měli v úmyslu emigrovat, byl během plánování předvolán na okresní výbor KSČ, kde mu vyhrožovali ohledně možností mého a bratrova budoucího studia na vysoké škole, pokud nebude jistý hlavní funkcionář umístěn na seznam účastníků zájezdu. Zbytek školního roku se koupal ve sladké vůni vysněných možností, čekajících na mne kdesi na stále zřetelnějším horizontu. Líbilo se mi tímhle způsobem vysmeknout se z oprátky všedního života. Byla jsem šťastná. Povznášející pocit smíchaný s rostoucím napětím či vzrušením z blížícího se odjezdu.
Velikou náplní mého dětství byl sport, konkrétně orientační běh. Tatínek jakožto nadšenec založil místní oddíl orientačního běhu a celá naše rodina se aktivně účastnila nejrůznějších akcí, od tréninků a výročních schůzí v našem městečku, přes okresní, krajské i celonárodní přebory, několikadenní mezinárodní závody v republice, až po reprezentační zájezdy do zahraničí, zprvu po zemích východní Evropy, až nás milovaný sport zavedl do pro mne exotické přírody krásné Skandinávie, do Norska, které se stalo novým domovem nás všech. Jak přirozená věc je vycestovat do zahraničí a vybrat si, kde na světě se usadit. Ale ne, v tehdejších poměrech někdo měl tu moc zakázat svým občanům volnost pohybu. Orientační běh nám mimo jiné dával jedinečnou možnost cestovat. Bylo mi čím dál tím jasnější, že lidé jsou v našem socialistickém státě utlačovaní a nesvobodní, a vůbec jsem neměla pocit, že bych dělala něco špatného.
Od emigrace jsem měla opravdu ta nejvyšší očekávání. Představovala jsem si, že život od té doby bude úplně jiný, lepší, brala jsem jako samozřejmost i to, že všechny ty problémy a poměry, na které si lidé za komunismu u nás ve společnosti stěžovali a nadávali, už konečně přestanou existovat. Viděla jsem budoucnost světlou a prozářenou sluncem. Ať už se pak události odvíjely jakkoli, tenhle pocit byl vlastně ten největší dar, po daru života, kterým mě mí rodiče obdarovali, aniž si sami byli vědomi, kolik to pro mne znamenalo. Připadala jsem si jako ve filmu. Naše rodina se ocitla v hlavní roli dramatu o útěku z ČSSR. Doma při balení jsem jako maniak pouštěla písničky Petera Nagyho s názvy jako “Láska je tu s nami“ a cítila, jak nás chce obklopit. Byla jsem přesvědčená, že ostatní členové rodiny cítí to samé, a chtěla jsem, aby celá rodina věřila textům o lásce, která je tu s námi a že se nám nemůže nic špatného ve světě stát, když budeme držet pohromadě. Přesně tak, jak Nagy zpíval. Nesměli jsme si s sebou vzít nic, co by mohlo odhalit, že jedeme na delší dobu nežli dvoutýdenní plánovaný zájezd oddílu orientačního běhu do Norska.
.. mám dobrý pocit ze slov Miloše Formana, že svobodu je třeba především hledat uvnitř sebe sama
Původní úmysl pokračovat na cestě za štěstím dál do Kanady byl zrušen. Jelikož jsme po necelém roku čekání v Norsku získali povolení k pobytu a práci, i když zprvu jen prozatímní, znamenalo to zjednodušení celé situace. Ne tak úplně pro mne. Musím přiznat, že přes všechny pocity odpovědnosti a dospělosti jsem měla v sobě i stránku divokou. Nějakým nevysvětlitelným magnetismem mě přitahovalo město New York a bylo to velké zklamání, když jsem se dozvěděla, že cesta za moře se nekoná. Doposud jsem na Norsko pohlížela jako přechodnou stanici a vše bylo v pořádku, jenže jsem si ho neoblíbila natolik, abych zde chtěla zůstat. Vždyť jsem byla zamilovaná do vidiny zářivé budoucnosti někde dál, kde život je ještě veselejší, snadnější a svobodnější. Byla jsem tou ideou absolutní svobody v průběhu mého pubertálního rozvoje osobnosti v rozvinu jaksi posedlá a v hlavě se mi rodil plán uprchnout do New Yorku. Z Kanady je to přeci už jen kousek. Jako utržená lavina nebo prolomená přehrada valil se proud mé touhy najít tu nejsvobodnější svobodu na světě a už se nechtěl zastavit, dokud se neocitne na onom vysněném místě. A muselo se to stát hned, jinak by to ztratilo význam. Bylo třeba všechno vysněné zažít. Dnes, o nějakých třicet šest let později mám dobrý pocit ze slov Miloše Formana, že svobodu je třeba především hledat uvnitř sebe sama. New York jsem zatím ještě nenavštívila.
Helena Urválková dodnes žije v Oslo, je občankou Norska i České republiky, živí se jako výtvarnice a vyučuje kreslení a malování. Její specializací je v současné době portrétování. Spolupracuje s různými galeriemi v Oslo a okolí, svá díla vystavovala na mnohem místech v obou zemích.
