Olga Junek
Byly tři roky před Pražským jarem, když se moji rodiče rozhodli emigrovat do Austrálie. Jako malé dítě jsem neměla žádné ponětí o tom, co to znamená, kromě toho, že tam bude mnohem víc věcí k vidění, k dělání a ke koupení než v Teplicích, kde jsem se narodila. O mnoho let později na školním srazu mi bývalí spolužáci řekli, že neměli tušení, kam jsem zmizela a co se se mnou stalo. Byly to roky mlčení o mnoha věcech a rodiče mě upozorňovali, abych se o naší emigraci nezmiňovala, ze strachu, že by nás úřady mohly zastavit.
Když jsem dokončila školu, vydali jsme se s rodiči na naši první cestu zpět do Československa
Můj strýc Bedřich (pilot RAF, hrdina druhé světové války), který v 50. letech emigroval do Sydney, nám zaplatil cestu – v té době nemalou částkou – a pokryl dvě letenky a dva lodní lístky. Samotná cesta byla vzrušující, i když jsem tři ze šesti týdnů trpěla mořskou nemocí. Janov, Vesuv, Suezský průplav, Egypt, pyramidy – tolik věcí k vstřebání a poznávání v tak mladém věku. Rozhodnutí rodičů emigrovat nás přivedlo do Sydney, kde na nás čekal strýc, babička a otec. Tehdy jsem si myslela, stejně jako teď, že Sydney s úžasně malebným přístavem je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Lidé se mě často ptají, jak jsem se cítila, když jsem chodila do školy se základní znalostí angličtiny, a jestli jsem měla potíže s učením nebo šikanou. Abych byl upřímná, žádné velké problémy si nevybavím. Navazování přátelství na střední škole však bylo docela těžké. Byla jsem tichá a poněkud nesmělá, možná proto, že jsem nebyla Australanka, nebo to byla prostě normální pubescentní úzkost. Když jsem dokončila školu, vydali jsme se s rodiči na naši první cestu zpět do Československa. To bylo v 70. letech a už se nemluvilo o „socialismu s lidskou tváří“. Lidé se báli, že budou přistiženi při politických prohřešcích, často přišli o zaměstnání v oboru a byli přeřazeni na podřadné práce. Dětem nestraníků býval odpírán přístup k univerzitnímu vzdělání – jeden z důvodů, proč se moji rodiče rozhodli emigrovat. Živě si vzpomínám, jak jsme při návratu překročili československé hranice a jak jsem rodičům srdečně poděkovala za to, že měli odvahu odejít a opustit nejen svůj domov, ale hlavně příbuzné a přátele.
Šla jsem na univerzitu. Na to byli moji rodiče nesmírně hrdí – byla jsem první v rodině, kdo to udělal. Žila jsem typickým studentským životem: studovala jsem, pracovala v kavárnách, restauracích a barech, setkávala se s lidmi a cestovala, kdykoli jsem mohla. Stala jsem se učitelkou, což byl můj sen už od dětství. Během práce za barem jsem také potkala milého Australana, vdala se za něj a procestovali jsme Evropu, samozřejmě včetně Československa, kde jsem ho představila mé české rodině. Po této první společné cestě jsme se rozhodli, že chceme žít v Evropě, hlavně proto, že jsme oba milovali lyžování. Naskytla se nám pracovní příležitost ve Švýcarsku – můj manžel jako inženýr a já jako učitelka. Plánovali jsme jet na dva roky, z nichž se nakonec stalo dvanáct, během kterých přišly na svět naše dvě děti. Žili jsme ve Švýcarsku, když se ve východní Evropě začaly odehrávat velké změny. Stejně jako mnoho jiných jsem byla zpočátku skeptická, že by k opravdové změně skutečně mohlo dojít. Přesto to byla neuvěřitelně vzrušující doba.
Evropa se měnila, hranice se otevíraly a před našima očima probíhaly dějiny. Kdo by mohl zapomenout na pád Berlínské zdi nebo na zvolení Václava Havla prezidentem? Během tohoto období se americká firma, pro kterou pracoval, manžela zeptala, zda by nechtěl navázat novou spolupráci se známým českým výrobcem nákladních vozidel a zároveň rozšířit podnikání do Polska a Ruska. Právě když jsme se připravovali na návrat do Austrálie, naskytla se tato velmi lákavá nabídka. A zejména pro mě se naskytla možnost znovu se spojit se svými kořeny. Život v Praze v letech 1992 až 1994 byl mimořádnou příležitostí a zkušeností. Svět se měnil, stejně tak jako „staré“ české zvyky a způsoby nahrazovaly „nové“ západní přístupy k podnikání, nakupování, jídlu a kultuře. Lidé byli nadšení, stejně jako my, že vstupují do nové éry České republiky. Moje znalost češtiny se výrazně zlepšila, ale stále jsem měla potíže s navazováním přátelství s místními, což jsem si hluboce přála. Jako expati pracující pro americkou společnost a žijící v domě západního stylu jsme byli okolím vnímáni s jistou mírou obezřetnosti. Koncem roku 1994 jsme se, nyní už jako čtyřčlenná rodina, rozhodli vrátit do Austrálie, hlavně kvůli dětem. Moji rodiče stále žili v Sydney a nechtěli se vracet se do České republiky. Kvůli manželově další práci jsme se usadili v Melbourne. Byla jsem zklamaná, že jsem se nevrátila do Sydney, kde jsem vyrůstala.
V té době jsem přednášela na Victoria University, kde jsem zůstala téměř dvě desetiletí
Abych se s tím vyrovnala, pustila jsem se na akademické dráhu. Dokončila jsem magisterský titul v oboru management cestovního ruchu a později doktorát ze sociálních věd. V té době jsem přednášela na Victoria University, kde jsem zůstala téměř dvě desetiletí. Od roku 2016 pravidelně přednáším na univerzitách v Melbourne a Mnichově, stejně jako na dalších univerzitách v Evropě a Asii. To nejen prohloubilo mou lásku k výuce a akademickému výzkumu, ale také mi umožnilo oddávat se cestovatelské vášni pro a pravidelně navštěvovat Českou republiku. Velmi mne zajímá historie a tíživé osudy mojí širší rodiny, zejména z otcovy (částečně židovské) strany, během druhé světové války a v období po roce 1948. Jsem velmi hrdá na své česko-německo-židovské kořeny, stejně jako jsem hrdá na to, že jsem Australanka. Moji rodiče už tu nejsou. Po celý život si však byli jisti, že se rozhodli správně a dali své dceři tu nejlepší možnou šanci v životě. Věřím, že by byli také nesmírně hrdí na to, čeho všeho jsme já a jejich vnoučata dosáhli díky tomu statečnému kroku, který oni učinili v roce 1965.
