Alois Mikula
Narodil jsem se v roce 1919 v Tupesích u Zlína jako šesté z osmi dětí a třetí syn, rok po vzniku Československa. Můj otec Ignác se živil jako zedník a občas pracoval i na železnici. Když jsem dokončil základní školu, jen já a jeden další chlapec z naší vesnice jsme dostali možnost pokračovat na střední škole. Ta byla v nejbližší větší vesnici a každý den jsme spolu chodili asi pět kilometrů, ať už svítilo slunce, pršelo nebo sněžilo.
Vstoupil jsem do 3. indické motorizované brigády, absolvoval výcvik na Cejlonu
Protože jsem ve škole dobře prospíval, využil jsem příležitost pokračovat v dalším vzdělávání. Byl jsem přijat do baťovské školy ve Zlíně a absolvoval dvouletý kurz obchodních studií spolu s angličtinou a francouzštinou. Firma Baťa mě nejprve poslala do Belgie. Měl jsem ale nějaké problémy s nadřízeným a požádal o přeložení do Indie. Cestoval jsem po Indii a Cejlonu, dohlížel jsem na zásilky bot a zařizoval jejich prodej. Začala druhá světová válka. Vstoupil jsem do 3. indické motorizované brigády, absolvoval výcvik na Cejlonu a byl jsem jako jediný český zástupce v této indické brigádě převelen až do Káhiry. Po základním výcviku se brigáda intenzivně zapojila do severoafrické kampaně, kde bojovala proti Italům i Rommelovu Afrika Korpsu. Jako pěšák jsem skončil i u Tobruku, kde jsem se setkal s jednotkami z Austrálie. Na australském charakteru mne cosi přitahovalo. Statečnost těchto chlapíků, zpravidla horníků a zlatokopů, na mě zanechala trvalý dojem. Říkal jsem si, že bych Austrálii někdy rád navštívil.
Začátkem roku 1944 jsem byl převelen k československé armádě v Anglii a po přeškolení na navigátora a radistu přidělen k obrněné brigádě tanků Cromwell. Naše brigáda dorazila koncem srpna 1944 do Francie a byla pověřena zadržováním asi 20 000 německých vojáků u Dunkerku. V říjnu jsme se dostali pod těžkou palbu. Spal jsem zrovna ve stodole jednoho statku, když všude na dvůr začaly dopadat granáty a explodovat. Slyšel jsem někoho křičet: „Josef Paclík je raněn!“ Vyběhl jsem ze stodoly a hledal svého přítele. Náhle se ozvala další exploze a následoval záblesk světla, jako obrovská dvoumetrová svíčka. Viděl jsem všude okolo dopadat granáty a okamžitě jsem se vrhl k zemi. Jak jsem přežil příští minuty, je pro mě stále záhadou. Po nejbližším výbuchu jsem instinktivně skočil do jámy, kterou vytvořil. Jeden granát mi dopadl k nohám. Naštěstí výbuch směřoval do výšky a já vyvázl zcela bez zranění, i když z kalhot a spodní části kabátu zbyly cáry. Když se situace uklidnila, našel jsem přítele Josefa, který byl v bezvědomí a z kabátu mu kapala krev. S pomocí ostatních jsem ho odtáhl do stodoly. Pak byl převezen do nemocnice, ale bohužel zemřel o několik dní později.
Naše jednotky zůstaly po zbytek války rozmístěny kolem Dunkerku a já jsem se v polovině roku 1945 vrátil do Československa. Začal jsem učit kurzy angličtiny pro důstojnické kadety, a to až do demobilizace v roce 1946. Později jsem pracoval jako lektor jazyků v Praze. Když se v roce 1948 ujali moci komunisté, zpočátku se vše zdálo klidné, ale brzy jsem si uvědomil, že váleční veteráni, kteří bojovali v řadách západních spojenců, budou pronásledováni, a mi bylo jasné, že musím z Československa dříve či později odjet. V červnu téhož roku jsem překročil hranici do Bavorska.
Do Austrálie jsem dorazil v říjnu 1949 na palubě lodi SS Anamapura
Německá policie mě odvezla do uprchlického tábora poblíž Augsburgu, kde jsem strávil několik měsíců a kde jsem se také setkal s lotyšskou dívkou Vandou, mou budoucí manželkou. Jednoho dne se v lágru objevili Australané, kteří hledali potenciální emigranty, a já jsem se neváhal přihlásit. Do Austrálie jsem dorazil v říjnu 1949 na palubě lodi SS Anamapura. Vanda dorazila v polovině následujícího roku. Po dvou letech povinné pracovní služby pro vládu jako řidič traktoru v parcích a zahradách jsem si zajistil práci u Statistického úřadu v Canbeře. Usadili jsme se na předměstí O’Connor. Specializoval jsem se na příjmy a výdaje zemědělců a po odchodu do penze v roce 1984 jsem si všiml, že mou pozici nahradili třemi lidmi a počítačem. Věděl jsem, že potřebuji nějaký koníček k zabavení, a tak jsem absolvoval osmitýdenní kurz výroby vitrážových artefaktů. Začal jsem s jednoduchými plochými vzory, ale netrvalo dlouho a přišel jsem na to, jak tvořit ve třech rozměrech. Bavilo mě vyrábět různé svícny, skleněná stínidla na lampy a také restaurovat vitrážová okna pro venkovské kostely v okolí Canberry.
Alois Mikula byl také zakládajícím členem skautského hnutí v O’Connoru a v roce 1959 pomohl se stavbou klubovny O’Connor Scout Hall. Roku 1996 mu byla za zásluhy o australské skautské hnutí a Australskou asociaci veteránů udělena medaile Řádu Austrálie. Zemřel 11. května 2015.
