Widget Image
The Czechoslovak Talks je projekt zachycující životní příběhy československých krajanů ve světě. Příběhy osobních vzestupů i pádů, příležitostí i překážek a hlavně životních zkušeností, které tímto zachováváme pro další generace.

 

Sledujte nás

Paul Fierlinger

Narodil jsem se na jaře roku 1936 v Ashiji v Japonsku jako jediný syn československému diplomatovi Janu Fierlingerovi. S blížící se válkou jsme se však museli s rodiči brzy vrátit do Československa. Cesta nazpět byla poměrně zdlouhavá, transsibiřskou železnicí jsme za několik týdnů projeli celý kontinent. Byl to jeden z těch dlouhých dnů ve vlaku, když se otec dozvěděl, že nacisti zahájili okupaci Československa. Během chvíle jsme přišli o místo k návratu. Díky mému strýci Zdeňku Fierlingerovi, pozdějšímu velvyslanci v Moskvě, bylo otci nabídnuto místo československého velvyslance (tehdejší exilové vlády) v New Yorku. Plány se změnili, během mžiku jsem se stal válečným uprchlíkem ve Spojených státech.

Byl to jeden z těch dlouhých dnů ve vlaku, když se otec dozvěděl, že nacisti zahájili okupaci Československa. Během chvíle jsme přišli o místo k návratu

odiče byli v Americe zahaleni prací, nezbývalo jim tak mnoho volného času na výchovu, žil jsem proto v pěstounských rodinách. Jedním z mých prvních pěstounů byla rodina z New Hampshire, měli dvě vlastní děti a starali se o čtyři další děti válečných uprchlíků. Byly to tam krásné časy. Válka byla sice daleko, ale pamatuji si, že i tak se drala do našich životů. Vždy se vybavím ten den, kdy byl napaden Pearl Harbor, na místnost plnou vyděšených dospělých, kteří nevěřícně poslouchali rádiové vysílání.

New Hampshire jsem si oblíbil, bohužel jsem se musel brzy přestěhovat, neboť ve zdejší škole nepřijímali další žáky. Následně jsem byl umístěn do internátní školy. Necítil jsem se zde dobře, byl jsem nejmladší a zároveň nejmenší ze všech kluků. Opět jsem musel změnit bydliště, tentokrát jsem byl přidělen do rodiny Downsových. To byla úžasná rodina, rychle jsme si na sebe navzájem zvykli. Všichni jsme bojovali proti Hitlerovi, ačkoli každý trochu jiným způsobem: rodiče byli zahlceni prací v New Yorku, Downsovy převzali mezitím odpovědnost za mě a já se snažil jim obou vyjít vstříc.

Přišel rok 1945 a válka konečně skončila. Můj strýc Zdeněk se brzy stal předsedou vlády Československa, země nicméně pomalu upadala do další temné doby. Chvilku trvající demokracie skončila komunistickým převratem v roce 1948, v které i můj strýc zahrál významnou roli. I můj otec brzy opustil víru v americkou demokracii a výměnou za sovětský komunismus.

Museli jsme se vrátit do Evropy. Všechny ty roky, během nichž jsem se považoval za Američana, zmizely. Najednou jsem cestoval ve vlaku po válkou rozdrancované Francii a Německu. Ještě jednou jsem měl zůstat „neviditelným“, aby se rodiče mohli naplno věnovat své práci. Byl jsem poslán do internátní školy v Poděbradech, kde jsem mimochodem vytvořil svůj první animovaný film formou natáčení výkresů z mého flipbooku. Byla to těžká škola, hodiny byly náročně, navíc jsem nerozuměl ani slovo česky. Později se mi čeština zdokonalila, ale pořád jsem měl pocit, že sem moc nepatřím.

A tak roky ubíhaly. Matka zemřela a otec mě poslal do jiné školy. Jednoho dne mě oslovil jakýsi cizinec, představil se jako agent CIA. Byl jsem tak vzrušený, představa, že mne dělil malý krůček od útěků do Ameriky. Předal mi nějaké doklady, které mě měly dostat přes hranice, bohužel tento plán se nevydařil.

Jakmile jsem oslavil 18 let, bylo jasné, že mne čeká vojna, stejně jako kohokoli jiného. Během jakýchsi voleb nám bylo nakázáno, abychom vši hlasovali pro jediného kandidáta každý z nás svůj hlas vložil do hlasovací schránky. Vše bylo patřičně vysvětleno, přesto jsem si říkal, že bych mohl požádat o tužku a jméno vyškrtnout. Za tento skromný nápad jsem byl následně odsouzen za pošpinění socialistické republiky, narušení volného volebního procesu a podněcování nepokojů. Můj otec následně požádal o smazání trestu z mého záznamu, neboť jsem měl tu „jedinou nevýhodu“, že jako chlapec jsem žil v USA. Strašně mne tehdy otec naštval, byl jsem hrdý, že jsem rebel, hrdý na svůj hrdinský čin. Roky jsem s otcem nekomunikoval. Naše životy byly tak odlišné. Otec se později dostal do nejvyšších řad komunistické strany mezitím, co já jsem se stal jedním rebelů, nepřátel socialistického státu. Pracoval jsem jako tehdy na volné noze, poslouchal Rádio Svobodná Evropa a trávil většinu času rozjímáním u piva s podobnými Čechy, jako byl já sám ale také s disidenty, například Václavem Havlem nebo Pavlem Landovským.

Protože jsem uměl falšovat podpisy, brzy jsem si opatřil dokumenty, které mě dostaly přes hranice. V roce 1967 jsem přistál v Amsterdamu, kde byl celý jiný svět, v obchodech nebyly dlouhé fronty a vzduch byl naplněn pozitivní energií

Stále jsem se čekal na příležitosti, jak utéct zpět do Ameriky. V šedesátých letech si režim uvědomoval nutnost trochu uvolnit poměry ve společnosti, díky tomu byla umožněno i vycestování na dovolenou za hranice. Protože jsem uměl falšovat podpisy, brzy jsem si opatřil dokumenty, které mě dostaly přes hranice. V roce 1967 jsem přistál v Amsterdamu, kde byl celý jiný svět, v obchodech nebyly dlouhé fronty a vzduch byl naplněn pozitivní energií. Nakonec jsem cítil, jako bych byl na správném místě. Z Amsterdamu jsem emigroval přes Francii, Německo a nakonec v roce 1968 do USA, do země, kterou považuji za svůj domov.

Paul Fierlinger se řadí mezi jedny z nejznámějších animátorů a producentů animovaných filmů ve Spojených státech. Mnoho z jeho filmů získalo významné uznání, jmenujme např. nominaci na Academy Award, 1. cenu na Mezinárodním festivalu animace v roce 2002 v Záhřebu či ocenění Golden Gate Award a mnoho dalších prestižních ocenění. Paul se svojí manželkou Sandra v současnosti žije ve Wynnewoodu v Pennsylvanii, kde mají spolu vybudované vlastní studio.

Prosinec 11, 2017
Eva Rohan
"Jednou kabaret navštívil Ital, který mi nabídl práci ve Spojených státech. Pracovní povolení bylo...

Zaujal Vás tento příběh?

Napište nám k němu komentář. Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou jsou povinná.