Viktor Zicha
Od dětství bylo mou velkou vášní vaření. Těsně po druhé světové válce, čerstvě dospělý, jsem využil příležitosti a odjel do Švýcarska, do Lausanne, kde jsem vystudoval École hôtelière, hotelovou školu.
Mezitím u nás doma v Československu proběhl převrat a mně bylo jasné, že už se nevrátím. Spojení s domovem mi ještě krátce zajišťovala práce v kuchyni československé ambasády v nizozemském Haagu, brzo jsem ale odjel do Stockholmu. Dostal jsem totiž nabídku vařit v jednom z nejlepších tamních hotelů; díky tomu jsem několikrát připravoval jídlo i pro samotného krále Gustava V.
Byl jsem tenkrát ale ještě mladý a zůstat dlouho v jednom městě mě nelákalo. Měl jsem duši dobrodruha, toužil jsem poznávat svět. Přijal jsem proto místo na nákladní lodi, s níž jsem objel velkou část Evropy, Blízkého východu, Afriky a dokonce i Jižní Ameriky.
Byl jsem tenkrát ale ještě mladý a zůstat dlouho v jednom městě mě nelákalo. Měl jsem duši dobrodruha, toužil jsem poznávat svět. Přijal jsem proto místo na nákladní lodi, s níž jsem objel velkou část Evropy, Blízkého východu, Afriky a dokonce i Jižní Ameriky.
Nakonec se mi zalíbilo v kanadském Montrealu, navíc jsem tam potkal svou budoucí ženu, a tak jsem tam už zůstal. Otevřel jsem si malou restauraci, ale časem jsem dostal chuť tvořit ještě něco jiného než jídlo. Přihlásil jsem se na uměleckou školu, časem jsem začal také učit – sdílet svou lásku k umění se studenty mi dělalo stejnou radost jako potěšit někoho vynikajícím jídlem. Za pár let jsem získal doktorát na New York University. To se psal rok 1968.
Zhruba v této době mě zvolili do čela kanadského československého sdružení (Czechoslovak Association of Canada). Po sovětské okupaci naší vlasti přišla nová velká vlna emigrace a my, kteří jsme už v Kanadě měli vybudovaný druhý domov, jsme dělali, co jsme mohli, abychom nově příchozím pomohli.
Emigrovat samozřejmě nebylo jednoduché – často jste za sebou nechávali rodiny, přátele, celý dosavadní život, a do kufru jste nesměli přibalit nic, co by vás prozradilo: teplé ponožky, fotky rodiny, prostě nic. Při sebemenším podezření vás v Praze nepustili do letadla.
A těmto lidem jsme pomáhali získat uprchlický status, najít si bydlení, práci, naučit se jazyk a tak podobně. Často mě zavolali na letiště třeba uprostřed noci, ale já bych nikdy nikomu neodmítnul pomoct. Zval jsem k sobě domů ty, kteří neměli v Kanadě žádné známé; když to bylo potřeba, věnoval jsem jim pár dolarů do začátku. Vzpomínám si, jak Tomáš Baťa mladší, který z Československa odešel ještě před válkou a v Kanadě šel ve šlépějích svého otce, ochotně rozdával zimní boty a další nutnosti.
Vzpomínám si, jak Tomáš Baťa mladší, který z Československa odešel ještě před válkou a v Kanadě šel ve šlépějích svého otce, ochotně rozdával zimní boty a další nutnosti.
Příběhy těch lidí byly často fascinující. Potkal jsem bývalého estébáka, který se stal svědkem Jehovovým a z Československa utekl, aby mohl svobodně praktikovat své náboženství, geniálního fyzika, jenž před útěkem pracoval v sovětské výzkumné instituci, a mnoho dalších zajímavých lidí. Cítil jsem, že je mou povinností pomoci jim začít nový život. Vždyť i mně vždycky někdo pomohl, když jsem byl v koncích.
Pan Viktor Zicha miloval vaření i umění, nade všechno ale miloval svou ženu a své děti. Ty dodnes vzpomínají na jeho smysl pro humor a ochotu pomáhat potřebným. Viktor Zicha byl předsedou Czechoslovak Association of Canada, posléze Czech National Association of Canada, až do své smrti roku 1995.